Luboš Palata: Svobodná Ukrajina, životní zájem Střední Evropy

1. únor 2014

Pořád to ještě není ani to sto let, kdy se vám mohlo jako českému úředníkovi stát, že jste dostali najednou umístěnku do dnes ukrajinského Lvova, Stanislavova, dnešního Ivano-Frankovska v tehdejší Haliči, nebo třeba do Černovců v Bukovině. Znám osobně pár lidí, jejichž předkům se to dokonce stalo.

Také děj zřejmě neslavnější české knihy dvacátého století, Osudů dobrého vojáka Švejka, se z velké části odehrává právě tady, na rakouské Haliči, o níž se na počátku první světové války bojovalo mezi rakousko-uherskou armádou a armádou ruskou asi nejurputněji z celé východní fronty.

Pak se na dvacet let dokonce jedna z nejmalebnějších částí dnešní Ukrajiny, hornaté Zakarpatí, stalo součástí Československa. A dodnes mě trochu jako Čecha hanba fackuje, jak lehko jsme po druhé světové válce tyto naše bývalé spoluobčany, z nichž tisíce prolévali krev ve Svobodově armádě za naši svobodu, obětovali Stalinovi a jeho sovětské hrůzovládě. V klamném dojmu, že se díky tomuto obětování svých československých spoluobčanů zachráníme před komunistickou diktaturou alespoň my sami.

Pocit sounáležitosti Poláků, v jejichž dějinách tvoří pravobřežní Ukrajina tak přirozenou součást, jakou v dějinách českých třeba Slezsko, je ještě daleko výraznější. Vždyť Lvov byl až do konce druhé světové války více polským než ukrajinským městem, podobně důležitou roli hrála pro Poláky Volyň a celá Ukrajina od Kyjeva na západ je dodnes poseta zámky a hrady dříve mocných polských šlechtických rodů.

Pro Maďary je pak již zmíněná, dvacet let československá Zakarpatská Ukrajina mnoha set letou přirozenou součástí Uher. A tamní dodnes velice početná maďarská menšina velí Maďarům na tuto oblast nezapomínat. To se týká i Slovenska, jehož východ je dodnes místem, kde se prolíná slovenská a ukrajinská kultura a vytváří zcela zvláštní typ Slováka, kterému se říká "Východňár" a v jiných částech Slovenska jen těžko srozumitelný jazyk "východňárštinu".

No, a pokud jde o Česko, zemi, kde v Praze byla mezi válkami ukrajinská univerzita, v polabských Poděbradech pak zemědělská vysoká škola a učitelský ústav, není náhodou, že Ukrajinci jsou dnes v Česku největší národnostní menšinou, byť na druhé straně menšinou téměř neviditelnou.

Z toho všeho plyne, že Visegrád, Visegrádská čtyřka, by měla být fórem, které bude hrát v rámci celé Evropské unie jednu z hlavních rolí ve snaze nedopustit na Ukrajině krveprolití a udržet tuto zemi na cestě do Evropské unie a ne k autoritářskému Putinovu Rusku. Protože jak říkají Poláci, bez svobodné Ukrajiny nebude svobodného Polska. Já k tomu dodávám, že možná ani bezpečné a svobodné Střední Evropy. Mysleme na to prosím všichni a nebuďme k tomu, co se děje a bude dít na Ukrajině my Češi lhostejní. Jde tam i o naši svobodu.

Hezký první únorový večer vám přeje váš Luboš Palata.

autor: pal
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.