Luboš Palata: Svatému Václavovi a Boleslavovi můžeme děkovat za to, že tu jako Češi jsme

Václav na hostině u svého bratra Boleslava, Gumpoldova legenda Život sv. Václava, Wolfenbüttel, před rokem 1006
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav na hostině u svého bratra Boleslava, Gumpoldova legenda Život sv. Václava, Wolfenbüttel, před rokem 1006

Česká republika a Češi po celém světě si dnes připomínají svátek českého národního světce, svatého Václava. Příběh jeho života a především jeho smrti je však mnohovrstevný. A každá doba, každý vládce, ba dokonce mnozí uchvatileté a podmanitelé této země si z něj často vybírali jen to, co se jim hodilo. Zvláště proto, že vše se odehrálo počátkem desátého století, v době, kdy znalost písma byla věcí výjimečnou, omezenou pouze na několik vzdělanců, kláštery a nejvyšší vrstvy.

Je také příznačné, že tímto národním svátkem je den Václavova zavraždění v kostele ve Staré Boleslavi u Prahy. A pro výklad této události pak matoucí, že Václavův vrah a nástupce, český kníže Boleslav zvaný Ukrutný nebyl pro české dějiny menší postavou, než sám kníže Václav. A přes bratrovraždu, z dnešního pohledu jeden z nejohavnějších zločinů, si i Boleslav za svůj další život a své kladné působení nejen pro Česko, ale také pro Evropu, zaslouží nemenší světské ocenění jako jeho slavnější svatý bratr.

Český stát se rodil úsilím Václava a pak jeho nástupce Boleslava ve stejné době, kdy se z trosek karlovské Evropy rodila Svatá říše římská, která pak jako složitý, různorodý mezistátní mechanismus měla určovat dějiny střední Evropy po dalších dlouhých téměř devět století. Český poměr k této veleříši evropského středověku, která někdy fungovala více, někdy méně, je velmi složitý. Vlastně nevíme, jestli si máme přiznávat, že jsme byli jednou z jejích důležitých součástí. Hlásíme se k ní pouze v obdobích, kdy český král bojoval o císařskou korunu, jako Přemysl Otakar II., nebo když ji dokonce získal, jako tomu bylo v případě Karla VI., nebo Rudolfa II. V dobách jiných, kdy České království a země k němu náležící zrovna nebyly těmi, z nichž se Svaté říši římské vládlo, s tím máme problém. Problém s tím trochu mám i já, protože není úplně příjemné si prohlížet třeba takový školní atlas německých dějin a zjišťovat, že jinak než jako součást Svaté říše římské národa německého v něm Česko téměř ani zakresleno není.

Svatý Václav a jeho bratr Boleslav řešili tento problém už tisíc let před námi. Problém, jak moc bychom měli my Češi patřit do stejného světa, jako Němci, kteří po většinu dějin byli všude kolem nás a po staletí tvořili i kolem třetiny obyvatel samotného Česka. Přijetí západního křesťanství, které pomáhal Václav, ale pak Boleslav prosazovat, bylo přijetím stejného náboženského ritu, jaký měli naši západní sousedé. Boleslav se pak spolu s Němci dovedl postavit i společnému nepříteli, kterými tehdy byli střední Evropu drancující Maďaři, které Češi a Němci společně porazili v bitvě na Lechu. Jak Václav, tak Boleslav hledali takový poměr k mocnému sousedovi, který by umožnil nastolit klidné vztahy a zároveň udržel co největší českou nezávislost. Václav platil podle legend jakýsi poplatek, Boleslav čtrnáct let s Němci válčil, aby se pak s nimi spojil a porazil onoho mocného maďarského nepřítele. Vydávat však Václava za kolaboranta s Němci a Boleslava za jejich nepřítele a toho, který prosadil českou státnost, je až přílišné zjednodušení obrazu tehdejší střední Evropy.

Pokud si lze z Václava a Boleslava něco pro dnešní dny vzít, pak je to určitě hrdost nad víc než tisíc let trvající tradicí českého státu. Hrdost nad tím, že jsme obklopeni německým živlem dokázali převzít mnoho dobrého a přitom zůstali jedním z důležitých evropských národů.

Hrdost nad tím, že se přes všechny rozpory dokážeme shodnout na našem národním světci a nezatracovat ani jeho bratra, který ač Václavův vrah udělal pro tuto zemi tolik, že si zaslouží být vzpomínán s úctou. Doba Václavova a Boleslavova byla dobou, které můžeme děkovat za to, že tu i po desítkách generací jako Češi ještě jsme. Kéž by to samé o době naší mohli jednou s úctou říci i naši budoucí potomci.

Hezkou svatováclavskou neděli vám přeje váš Luboš Palata.