Luboš Palata: Lužičtí Srbové, národ, který má nás Čechy nejradši, a který chtěl být s námi v jednom státě
Není moc národů, které by chtěli s námi Čechy žít v jednom státě a dali to někdy v minulosti hlasitě najevo. Vedle Slováků, jejichž politická reprezentace si to ale během 72 let společného státu hned dvakrát rozmyslela, to byli Lužičtí Srbové. Dali to hlasitě najevo jak v roce 1918, tak v roce 1945, ale bohužel nám to svět kolem nás nepovolil.
Tahle láska k nám Čechům ale podle mě stále trvá. Protože pokaždé, když v Lužici jsem, mám pocit, že kdyby to bylo na nich, na Lužických Srbech, tak by pořád chtěli být s námi Čechy. A nikde jinde, než v Lužici, si nepřijdu jako Čech tak s radostí a úsměvem vítaný, jako právě tady.
Čtěte také
Během Velikonoc se pro mě jejich vrcholem už několikrát stala Velikonoční neděle strávená právě v Lužici. Mám tam jednu oblíbenou obec na západ od Budyšína. Jmenuje Chrósćicy, německy Crostwitz.
Pyšní se krásným barokním kostelem svatého Šimona a Judy a kolem něho krásným, květy zalitým hřbitovem, který by se dal nazvat lužickým Slavínem. Chrósćicy jsou také nejvíce lužickosrbskou vesnicí vůbec, hornolužickou srbštinou tu mluví skoro 90 procent obyvatel. A podobně je to i s nápisy na zdejším hřbitově.
Největší sláva roku
Nejezdím sem ale kvůli hřbitovu, ale kvůli zdejší oslavě svátků života a jara. Velikonoční jízdě, nebo-li jízdě křižáků. Je součástí a vrcholem zdejších katolických Velikonoc. V jinak převážně evangelické východní části Německa je i katolické křesťanství něco, co pomáhá Lužickým Srbům udržet si svoji národní identitu.
Čtěte také
Ty křižáky si ale nepředstavujte jako rytíře ve zbroji. Jsou to elegantní pánové v cylindrech a fracích na krásných, byť velmi různorodých koních. Ten oblek a cylindr je historický úborem lužickosrbských ženichů. A jízda křižáků spojením pohanského zvyku vyhánění zlých duchů objížděním polí na koních a katolických Velikonoc. Modlitby a písně dodnes znějí ze sedel koní v lužickosrbštině. A koní a jezdců se do Horní Lužice na Velikonoční neděli sjede asi nejvíc v Evropě, každý rok je jich několik tisíc a zdá se mi, že je to rok od roku víc.
Vrcholem je, když se pozdě odpoledne několik proudů jezdců spojí a přijede do Budyšína, neoficiální metropole Lužických Srbů. A tam se setkají na náměstí u gotického chrámu Svatého Petra. Je to obří, velkolepé, krásné, Budyšín je plný turistů, je to největší sláva roku.
Já to mám ale radši v Chrósćicy, kam přijíždí jezdci po poledni, kde nejsou davy, kde svítí slunce na cestu, kterou stoupají koně s jezdci ke kostelu. Kde modlitby a písně zní v jazyce, kterému místní ještě rozumí a mnozí z nich i mluví.
Tady je pro mě srdce Lužice, srdce malého šedesátitisícového národa Lužických Srbů. Srdce, které stále ještě bije. A bude bít, dokud budou o Velikonoční neděli přijíždět ke kostelu jezdci ve fracích a v cylindrech. A pokud za rok přijedete i vy, budou místní Lužičtí Srbové rádi. Protože nikoho jiného než nás Čechy na tom světě nemají.
Autor je evropským editorem Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
