Luboš Palata: Lukašenkův režim nás i zubry donutil žít za ocelovou zdí. Dobře to není
Jednou vidět na vlastní oči je lepší, než o tom stokrát číst, nebo se na to dívat v televizi. Abyste v pralese v Bělověži na vlastní oči viděli pohraniční bariéru, nebo spíš ocelovou zeď, která dnes odděluje Polsko od Běloruska, tak musíte jet z Česka celý den autem.
Čtěte také
Vesnice Bělověž sama leží v srdci pralesa. Největšího pralesa Evropy, který druhá světová válka rozdělila hranicí mezi na západ odsunuté Polsko a Běloruskou sovětskou socialistickou republiku, součást Sovětského svazu. Už desítky let je toto území zapsáno v UNESCO, jako poslední nížinný prales Evropy. A svět, včetně Čechů, si ho pamatuje především jako ten prales, kde přežili zubři, tunoví vládci evropských lesů.
Ona to není ale tak úplně pravda. Nejdříve první a pak druhá světová válka, které tady na východě Evropy byly obzvlášť brutální, zubry v bělověžském pralese dvakrát po sobě vyhubily. Dnes jich tu ale žije opět skoro tisíc, polovina v polské a polovina v běloruské části bělověžského pralesa.
Jenže je tu opět válka. Zatím ve své hybridní nikým nevyhlášené podobě, kdy už čtvrtý rok po sobě běloruský režim Alexandra Lukašenka posílá na hranice migranty z třetích zemí, aby přešli hranici do Polska a tím i do Evropské unie. A zubři opět musí ustoupit válce, která je zase začala ohrožovat a ničit jim jejich zubří životy.
Uklidňující zprávy, ale nedobrá realita
Mnohem menší polskou část pralesa oddělil od té běloruské pětimetrový ocelový plot, doplněný zátarasy ze žiletkového drátu a dnes i dokončovanou širokou asfaltovou silnicí kolem hraniční ocelové bariéry.
Čtěte také
Když něco takového vidíte v srdci bělověžského pralesa, když ticho staletých stromů minutu co minutu rozrazí řvaní motorů obrovských náklaďáků se sutí na stavbu silnice, tak vám prostě nemůže nedojít, že tady je něco špatně. Přitom bylo už hůř, už tu bylo i hraniční pásmo, plné vojáků a policistů s těžkou obrněnou technikou, zcela uzavřené pro normální lidi.
Když o těchto věcech čtete zprávy, v nichž se píše, že Poláci budují pohraniční bariéru a také obrannou linii kolem ruských a běloruských hranic, tak vám to vlastně nepřijde strašné, dokonce trochu uklidňující.
Jenže, když to potom vidíte na vlastní oči, když uprostřed bělověžského pralesa před tím monstrem z ocele stojíte, přijde vám to divné. Nedobré, špatné, zvrácené. A kladete si otázku, kam jsme se režimy jako je ten Lukašenkův, o tom ruském Vladimira Putina nemluvě, nechali dotlačit. A kde to všechno bude mít konec.
Autor je evropským editorem Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka

