Luboš Palata: Lukašenkův režim nás i zubry donutil žít za ocelovou zdí. Dobře to není

Čtěte také

Ocelová hranice v Bělověžském pralese znamená velké ohrožení pro některé druhy zvířat

Vesnice Bělověž sama leží v srdci pralesa. Největšího pralesa Evropy, který druhá světová válka rozdělila hranicí mezi na západ odsunuté Polsko a Běloruskou sovětskou socialistickou republiku, součást Sovětského svazu. Už desítky let je toto území zapsáno v UNESCO, jako poslední nížinný prales Evropy. A svět, včetně Čechů, si ho pamatuje především jako ten prales, kde přežili zubři, tunoví vládci evropských lesů.

Ona to není ale tak úplně pravda. Nejdříve první a pak druhá světová válka, které tady na východě Evropy byly obzvlášť brutální, zubry v bělověžském pralese dvakrát po sobě vyhubily. Dnes jich tu ale žije opět skoro tisíc, polovina v polské a polovina v běloruské části bělověžského pralesa.

Jenže je tu opět válka. Zatím ve své hybridní nikým nevyhlášené podobě, kdy už čtvrtý rok po sobě běloruský režim Alexandra Lukašenka posílá na hranice migranty z třetích zemí, aby přešli hranici do Polska a tím i do Evropské unie. A zubři opět musí ustoupit válce, která je zase začala ohrožovat a ničit jim jejich zubří životy.

Uklidňující zprávy, ale nedobrá realita

Mnohem menší polskou část pralesa oddělil od té běloruské pětimetrový ocelový plot, doplněný zátarasy ze žiletkového drátu a dnes i dokončovanou širokou asfaltovou silnicí kolem hraniční ocelové bariéry.

Čtěte také

iROZHLAS

Roušky i dokumenty běloruské cestovky. Prales na polsko-běloruské hranici skrývá tábořiště běženců

Když něco takového vidíte v srdci bělověžského pralesa, když ticho staletých stromů minutu co minutu rozrazí řvaní motorů obrovských náklaďáků se sutí na stavbu silnice, tak vám prostě nemůže nedojít, že tady je něco špatně. Přitom bylo už hůř, už tu bylo i hraniční pásmo, plné vojáků a policistů s těžkou obrněnou technikou, zcela uzavřené pro normální lidi.

Když o těchto věcech čtete zprávy, v nichž se píše, že Poláci budují pohraniční bariéru a také obrannou linii kolem ruských a běloruských hranic, tak vám to vlastně nepřijde strašné, dokonce trochu uklidňující.

Luboš Palata|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Jenže, když to potom vidíte na vlastní oči, když uprostřed bělověžského pralesa před tím monstrem z ocele stojíte, přijde vám to divné. Nedobré, špatné, zvrácené. A kladete si otázku, kam jsme se režimy jako je ten Lukašenkův, o tom ruském Vladimira Putina nemluvě, nechali dotlačit. A kde to všechno bude mít konec.

Autor je evropským editorem Deníku