Luboš Palata: Los Emil nám připomněl, že tu s námi žijí i velká zvířata. Díky Bohu

A možná by na Šumavu, kam jakoby mířil za tamními losy, došel i po svých, kdyby vláda Horního Rakouska vydržela s nervy. Jenže nevydržela a přes rozsáhlé protesty rakouské veřejnosti a riziko, které to představovalo, nechala losa Emila uspat. A v polovině týdne ho převezla na česko-rakouské hranice do oblasti šumavského národního parku.

Čtěte také

Luboš Palata: Vezměme si příklad z Poláků. A buďme hrdí na naše české emigranty

Tam už očipovaný Emil několik dní bloudí a ve čtvrtek se podíval do Bavorska. Takže jak říká mluvčí šumavského národního parku Jan Dvořák, je otázka, zda v Česku a v oblasti národního parku zůstane, nebo se prostě vydá dál.

Pro nevelkou šumavskou populaci losa, která před desítkami let doputovala na Šumavu odněkud ze severu, by každopádně los Emil byl požehnáním, protože by geneticky ozdravil tamní malou populaci. Podobný problém jako losi mají na Šumavě i tamní rysi, kterým by podle Dvořáka prospělo, kdyby k nim dokázal doputovat nějaký rys z Beskyd, kde se nachází nejbližší větší populace.

Čtěte také

Luboš Palata: Festivalový týden v Karlových Varech je Potěmkinova vesnice karlovarské chudoby

Jenže jak ukázal příběh losa Emila, byť má prozatím dobrý konec, je to s velkými zvířaty a jejich putováním naší krajinou hodně složité. Česká republika neprošla vývojem jako například bývalé východní Německo, kde sice přibyly dálnice a železnice, ale ubyla velká část obyvatelstva, někde i celá polovina, takže se tam bez problémů vrátila do mnoha míst divoká příroda. V podobě vlků, jelenů, ale i losů.

Pokud se vám to zdá jako exotický problém, tak třeba v případě divokých prasat je to pro velkou část obyvatel Česka problém každodenní. Já sám bydlím na východním okraji Prahy, kde se údajné přemnožení divokých prasat v našem Klánovickém lese řeší už mnoho let. Pro spoustu zdejších lidí by bylo ideálním řešením, kdyby se prostě divočáci v našem lese vystříleli, protože v něm prý ohrožují nejen lidi, ale především jejich čtyřnohé miláčky.

Naučme se s nimi opět žít

Přestože i já sám jsem s naší labradorkou Sárou zažil situaci, kdy jsme se na sebe my dva a jedna možná dvoumetráková bachyně na okraji lesa dívali na dva metry, stále svým sousedům opakuji, že divočáci byli v našem lese dřív než lidé a zaslouží si v něm žít. A myslivci by měli jen regulovat počty a ne divočáky vystřílet.

Luboš Palata|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Zpráva o tom, že se do české krajiny vrací velká zvířata, je dobrou nikoli poplašnou zprávou. Naučme se s nimi opět žít. Protože stav, kdy tu s námi jsou, je stavem přirozeným a správným, kterého bychom si měli vážit. A zvířatům v tom pomáhat, třeba i udržením migračních tras. Tak jako jsme pomáhali a drželi palce losovi Emilovi.

Autor je evropským editorem Deníku