Luboš Palata: To letošní jaro připomíná jaro roku 1945, kdy do Česka přišla válka
Teď si aspoň dokážeš trochu představit, co prožívali naši rodiče za války, řekl mi před pár týdny můj táta, jehož znalosti němčiny dodnes spočívají v tom, co se naučil ve školních lavicích za protektorátu.
Jiný jeho vrstevník přirovnal to letošní jako k jaru roku 1945, kdy se do Česka po šesti letech okupace přesunula válka. Skutečná válka, tvrdé jarní boje o Ostravu, osvobození Brna – k němu došlo až 26. dubna 1945 – nebo postup americké armády západními Čechami, kam US Army vstoupila o týden dříve, 18. dubna.
Normální život
Čtěte také
Protektorát a šest let života pod okupanty nebyly normálním životem. Ale různě dávkovaným terorem, během kterého jakoby mimochodem byli ve vyhlazovacích táborech vyvražděni čeští Židé a Romové. Přesto to život v mnoha ohledech vnějškově byl. Chodilo se do škol, s výjimkou těch českých vysokých, hrál se fotbal, konaly se mše, hrála divadla i kina, byly otevřeny obchody. Uprostřed této podivné protektorátní normality nacisté vraždili ty nejlepší muže a ženy českého národa. Někdy za odbojovou činnost, někdy jen tak, aby nahnali strach, nebo proto, aby připravili národ o jeho elitu.
I zbytky tohoto „normální života“ skončily v protektorátu zimou a pak jarem 1945, kdy se válka, s blížící se totální prohrou nacistů, dostala na naše území, které do té doby bylo pro nacisty poměrně spolehlivou výrobnou všeho možného. Od proudových stíhaček a tanků až třeba po boty pro wehrmacht. Skončil v uvozovkách normální protektorátní život, zbyl boj o přežití.
Čtěte také
Pro jedny čekání na konec války, pro druhé souboj s okupanty v posledních dnech a týdnech před osvobozením. V těchto posledních dnech války zahynulo skoro stejně Čechů jako za celých předchozích šest let okupace. Ne nadarmo to nazval historik Jiří Padevět „krvavým finále“. Krveprolití se nezastavilo s koncem války, ale v podobě pomsty na českých a moravských Němcích pokračovalo i týdny a měsíce po 9. květnu.
Vítězný květen
I toto jaro čekáme na konec tohoto divného stavu jako na osvobození. Podobně jako tehdy tápeme, co vlastně pro to máme udělat, jak se chovat. Jestli skutečně poslouchat to, co nám říká a nařizuje naše vláda a úřady. Podobně jako tehdy je v totožné situace celá Evropa, dokonce celý svět. Nepřítel nemá uniformy ani tvář, ale je zákeřný, může být všude a není možné ho často včas odhalit.
Ve jménu vítězství nad ním jsme jakoby ochotni obětovat téměř vše, od nedozírných hospodářských statků až po omezení našich svobod a práv, v naprosto nebývalé míře. A pak je tu armáda lékařů a sester a dalších lidí v první linii boje. Lidí, kteří riskují mnohé, i své životy, které si my ostatní, v doma ušitých rouškách, chráníme a čekáme.
Je jaro, sedmdesát pět let po válce. I teď doufáme, že s květnem přijde vítězství a mír a světlé zítřky. Dějiny této země nás ale učí, že tak lehké to ani tentokrát asi nebude.
Autor je komentátor Deníku
Související
-
Karel Hvížďala: Hospodářství po koronakrizi
Banální pravda zní: To, co prožíváme kvůli onemocnění covid-19, je největší krize od druhé světové války, proto bude svět, až krize odezní, úplně jiný.
-
Lída Rakušanová: Solidarita společnosti před zatěžkávací zkouškou
Nával lidí před centry, kde se ve čtvrtek začalo v rámci studie o podílu nakažených v obyvatelstvu s dobrovolným testováním, se dal čekat nejen proto, že to bylo zadarmo.
-
Jan Vávra: Nebezpečná militarizace naší debaty
Politici rádi burcují občany. Vzpomeňme třeba na Václava Klause staršího a jeho slavnou mobilizaci na obranu svobody a za volbu ODS.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.