Luboš Palata: To letošní jaro připomíná jaro roku 1945, kdy do Česka přišla válka

Jiný jeho vrstevník přirovnal to letošní jako k jaru roku 1945, kdy se do Česka po šesti letech okupace přesunula válka. Skutečná válka, tvrdé jarní boje o Ostravu, osvobození Brna – k němu došlo až 26. dubna 1945 – nebo postup americké armády západními Čechami, kam US Army vstoupila o týden dříve, 18. dubna.

Normální život

Čtěte také

Uzavření hranic na rok by byla katastrofa. Potřebujeme volný pohyb expertů i pendlerů, říká viceprezidentka Hospodářské komory

Protektorát a šest let života pod okupanty nebyly normálním životem. Ale různě dávkovaným terorem, během kterého jakoby mimochodem byli ve vyhlazovacích táborech vyvražděni čeští Židé a Romové. Přesto to život v mnoha ohledech vnějškově byl. Chodilo se do škol, s výjimkou těch českých vysokých, hrál se fotbal, konaly se mše, hrála divadla i kina, byly otevřeny obchody. Uprostřed této podivné protektorátní normality nacisté vraždili ty nejlepší muže a ženy českého národa. Někdy za odbojovou činnost, někdy jen tak, aby nahnali strach, nebo proto, aby připravili národ o jeho elitu.

I zbytky tohoto „normální života“ skončily v protektorátu zimou a pak jarem 1945, kdy se válka, s blížící se totální prohrou nacistů, dostala na naše území, které do té doby bylo pro nacisty poměrně spolehlivou výrobnou všeho možného. Od proudových stíhaček a tanků až třeba po boty pro wehrmacht. Skončil v uvozovkách normální protektorátní život, zbyl boj o přežití.

Čtěte také

Andrej Babiš: Otevírání hranic pro mě není priorita

Pro jedny čekání na konec války, pro druhé souboj s okupanty v posledních dnech a týdnech před osvobozením. V těchto posledních dnech války zahynulo skoro stejně Čechů jako za celých předchozích šest let okupace. Ne nadarmo to nazval historik Jiří Padevět „krvavým finále“. Krveprolití se nezastavilo s koncem války, ale v podobě pomsty na českých a moravských Němcích pokračovalo i týdny a měsíce po 9. květnu.

Vítězný květen

I toto jaro čekáme na konec tohoto divného stavu jako na osvobození. Podobně jako tehdy tápeme, co vlastně pro to máme udělat, jak se chovat. Jestli skutečně poslouchat to, co nám říká a nařizuje naše vláda a úřady. Podobně jako tehdy je v totožné situace celá Evropa, dokonce celý svět. Nepřítel nemá uniformy ani tvář, ale je zákeřný, může být všude a není možné ho často včas odhalit.

Luboš Palata|foto: Jana Přinosilová,Český rozhlas

Ve jménu vítězství nad ním jsme jakoby ochotni obětovat téměř vše, od nedozírných hospodářských statků až po omezení našich svobod a práv, v naprosto nebývalé míře. A pak je tu armáda lékařů a sester a dalších lidí v první linii boje. Lidí, kteří riskují mnohé, i své životy, které si my ostatní, v doma ušitých rouškách, chráníme a čekáme.

Je jaro, sedmdesát pět let po válce. I teď doufáme, že s květnem přijde vítězství a mír a světlé zítřky. Dějiny této země nás ale učí, že tak lehké to ani tentokrát asi nebude.

Autor je komentátor Deníku