Luboš Palata: Čtvrtstoletí střední Evropy, za které se nemusíme stydět. Zatím

29. prosinec 2017
Bratislavský hrad

Po 25 letech budu zase trávit Silvestra v Bratislavě. Před tím čtvrt stoletím jsem nebyl ani obzvlášť smutný, ani příliš veselý. Přece jen se mi rozpadal stát, v kterém jsem strávil přes 20 let svého života.

Ale na druhou stranu, drtivou část z něj jsem prožil v husákovském Československu, státu, na který člověk nemohl být za co hrdý, protože to byl stát stagnující, pomalu zahnívající, o němž jsem i já přemýšlel, zda by z něj nebylo lepší utéct. Ale zkuste si utéct jako mladý český básník do jiné země.

Přemýšlím, zda je možné být hrdý na zem, kterou tady máme těch minulých 25 let. Na Česko, které nám tady zbylo z Československa a říkám si, že vlastně ano. Nevybudovali jsme tady sice nic velkého, ale tu svoji zemi jsme dali do pořádku tak, že se v ní sice nežije skvěle, ale žije se tu slušně, na světové i evropské poměry.

Ale přestože ekonomické křivky ukazují něco jiného, zdá se mi, jakoby se znovu dostavovala ona plíživá stagnace, snahy o návrat zpátky, jako bychom si zase přestávali vážit svobody, demokracie, dvou velmi nesamozřejmých věcí, které tady máme.

V tom máme v zemích, kterým říkáme visegrádské, své předběžce. První si to vyzkoušeli v době mečiarismu Slováci. A ty čtyři roky před osvobozujícími volbami v roce 1998 byly tak strašné, že Slováky naučili si normálního, demokratického státu vážit dodnes, byť z toho, že mají za premiéra zrovna Roberta Fica nejsou mnozí nadšeni.

Slovenský premiér Robert Fico

Nectí se jiný názor, ukazuje se pěstí

Když se však podívají přes Dunaj a přes Tatry, tak vidí, že by mohlo být daleko, daleko hůř. Je paradoxem dějin, že právě bojovníci proti totalitě, kterými Viktor Orbán i Jaroslaw Kaczynski skutečně byli, jsou těmi, kdo začali svobodu a demokracii znovu omezovat a ohýbat. Tak, aby se jim možná snadněji, možná déle vládlo.

Vymysleli heslo „liberální demokracie“, která je prý překonaná a místo ní je třeba zavést nový systém. Sice mu neříkají diktatura, ani monarchie, stále chtějí zůstat v Evropské unii, ale vládnout si chtějí podle vlastních pravidel, která prostě už plně demokratická ani svobodná nejsou.

Je mi z toho smutno a mám obavy z toho, jak ozvěna z Varšavy a Budapešti už doléhá do Prahy, jak i tady se derou k moci politici, pro které jsou dosavadní pravidla a demokratické obyčeje jen nepotřebným harampádím v jejich cestě k moci a jejímu pokud možno co nejsilnějšímu a nejdelšímu držení.

Že i u nás nastává doba, kdy se s těmi, kteří s vámi nesouhlasí, nediskutuje, nehledá se kompromis a nectí se jiný názor, ale ukazuje se jim pěstí, co je čeká.

Luboš Palata

Až budu stát na Silvestra na nábřeží Dunaje, budu si z dovolením přát, aby se i těch dalších 25 let podobalo tomu minulému čtvrtstoletí. Jak u nás, tak v celé té naší střední Evropě. Se všemi jeho vzlety pády, se všemi plusy i minusy. Protože to byla doba, za kterou se nemusíme stydět.

Autor je redaktorem MF DNES