Luboš Palata: Černá Hora plní domácí úkoly ke členství. Problém rozšíření je ale uvnitř Evropské unie
Černohorská vláda má takové hezké, chytlavé heslo. Dvacet osm v dvacet osm. Což znamená, že se už za dva roky chce tato malá, ale hrdá balkánská země stát dvacátým osmým členem Evropské unie.
Má k tomu nakročeno rozhodně nejlépe ze všech zemí, které se v současnosti o členství hlásí. Její vyjednávání s Evropskou unií už je tak daleko, že Evropská komise začala v těchto dnech psát dohodu o vstupu Černé Hory do Evropské unie.
Čtěte také
Jsou tu však stále mnohá ale. V Černé Hoře si nepřipadáte rozhodně jako v bohaté zemi. Průmysl už tu téměř všechen postupně zkolaboval, většina domů v hlavním městě Podgorici by potřebovala nové omítky, v horším případě ještě zásadnější opravy.
Letiště v metropoli připomíná létání na počátku devadesátých let, kdy do letadla jdete pěšky přes letištní plochu. Přesto i tak sem turisté jezdí, loni opět hodně přes dva a půl miliónu a turistika vytvořila podle odhadů tak třetinu hospodářského výkonu země. Příroda je tu nádherná, nejen na plážích pobřeží Jadranu, ale i v horách a u jezer.
Čtěte také
Navíc se tady už dlouhé roky platí eurem, země je v Severoatlantické alianci, což se bere i jako předstupeň zralosti na vstup do Evropské unie. A možná až stovky tisíc zdejších lidí pracovalo, nebo pracuje v Evropské unii, především v nejbohatších zemích západní Evropy.
A co by už neměla Evropská unie zvládnout, když by nezvládla ani rozšíření o takto malý, poměrně rozvinutý a civilizovaný stát.
Jenže nejde jen o Černou Horu, složitou i svojí národnostní a náboženskou strukturou, jak už to tak na Balkáně, nejen tom západním, bývá.
Ještě méně, než Černá Hora je totiž na rozšíření a to jakékoli, připravena Evropská unie. Dvacet sedmička už dnes funguje tak složitě, že se občas zadrhne. Jako poslední týdny s obřím balíkem pomoci Evropské unie Ukrajině.
Svaté právo veta
Pořád je totiž ještě dost věcí, kde se v Evropské unii nerozhoduje většinovým hlasováním, ale konsenzem. A v něm platí hlas všech států stejně. A stačí jeden, aby to zablokoval všem ostatním.
Čtěte také
Poslední roky to bylo často orbánovské Maďarsko, občas podpořené ficovským Slovenskem. Velmi nečitelně se chová i Česko Andreje Babiše a teď tu navíc přibylo i Bulharsko s novým populistickým premiérem Rumenem Radevem.
Všichni, kdo myslí evropsky, říkají, že se s tím musí něco udělat. Jenže vždy se najde pár států, Česko bylo často mezi nimi, které začnou křičet, že právo veta pro jednotlivé země je svaté.
A v černohorské Podgorici se na to dívají a říkají si, jak to celé dopadne. Oni totiž své domácí úkoly nejméně na papíře opravdu do roku 2028 splní. Teď je na nás, členech Evropské unie, abychom si splnili ty svoje. Jinak prostě žádné rozšíření unie nebude. Nejen o Černou Horu, ale ani už nikoho jiného.
Autor je evropským editorem Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
