Luboš Palata: Bulhaři mají euro i inflaci. Ale pořád je v Bulharsku levněji než v Česku
Platil jsem před pár dny v jedné ze sofijských kaváren a dost jsem se vyděsil. Místo odhadovaných deseti euro jsem na pokladně zahlédl něco přes dvacet. Než jsem stihl hlasitě protestovat, dostal jsem vytištěný lístek, kde ta suma dvacet skutečně byla. Jenže to byla suma v dnes už bývalých bulharských leva, zatímco v nových, dnes už i bulharských, eurech to bylo těch očekávaných deset.
Bulharsko přijalo na počátku roku euro a dodnes žije v této dvojí realitě. V té nové eurové a v té staré levové. Bůh ví, proč to není jedna ku dvěma, ale o fous jinak. Asi aby se přece jen dalo trochu čarovat s čísly a aspoň malinko zaokrouhlovat. Samozřejmě, že nahoru.
Čtěte také
Zákon o nezdražování, který byl v Bulharsku v platnosti už půl roku před zavedením eura a půl roku po něm, sice pomohl proti velké vlně drahoty, ale i tak byla v květnu bulharská šestiprocentní inflace druhá nejvyšší v Evropské unii. Hned po Rumunsku s devíti procenty, kde ale přitom žádné euro není, a ani ho tam nezavádí.
To, co má Bulharsko s Rumunskem společného, je vysoký růst mezd a důchodů, které začínají, byť jen vzdáleně, dorovnávat výši známou od nás ze střední Evropy. Jak Bulharsko, tak Rumunsko se navíc naučily poslední roky žít na dluh, dnes tak rychle rostoucí, že Sofii čeká popotahování od Bruselu za překročení povoleného rozpočtového deficitu.
Levnější – s výjimkou piva
Pro zavedení eura přitom Bulhaři v minulosti mnoho obětovali. Měli už od počátku století svoji měnu leva fixovanou na euro, drželi nejnižší dluh v Evropské unii a také vyrovnané rozpočty. A moc se tu nepřidávalo, a tak byly bulharské platy i důchody nejnižší v Evropské unii. Bulhaři hlasovali nohama a víc než dva milióny jich odešly za lépe placenou prací na Západ.
Čtěte také
Přestože domů svým rodinám posílají miliardy euro a vlastně tím pomáhají zvyšovat životní úroveň, dnes už tento pracovní exodus Bulharsko dobíhá. A ve slušně rostoucí ekonomice chybí pracovní síla. Nejen do továren, ale i do hotelů na pobřeží Černého moře, kde na kdysi lukrativních místech dělají místo Bulharů Nepálci, Indové, nebo Uzbeci. Protože jak mi řekl jeden hotelový manager, Bulhaři prostě na trhu nejsou, zvláště pak kdysi tak dostupná prázdninová studentská pracovní síla.
Pro Čechy, kterým se doma zvláště v restauracích a hotelích pohnuly ceny směrem nahoru v posledních letech zásadně, zůstává Bulharsko nadále levnější zemí, než Česko. S výjimkou piva, ale s tím se tak nějak počítá.
Zavedením eura pak i Češi ušetří, protože nemusejí měnit koruny na leva, což bývala dřív potíž. A třeba to některé z nich donutí k přemýšlení, že když můžou mít euro Bulhaři, proč ho nemohou mít Češi. Byť jak je vidět i na Bulharsku, euro v něčem pomůže, ale nespasí vás. Ale o spáse euro přece nikdy nebylo.
Autor je evropským editorem Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
