Lubojacki: Lidé se závislostí nebo na ulici si zaslouží empatii a respekt. Nemusí se změnit
„Lidé žijící na ulici jsou často pro společnost neviditelní nebo přímo problém, který je třeba vyřešit – častokrát ne pro jejich vlastní dobro, ale pro zbylou společnost. Cítit se jako přítěž je velmi bolestivé,“ říká o svém úspěšném dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato režisérka Pepa Lubojacki, která s ním zabodovala na mezinárodním festivalu v Berlíně. „Být neviditelný je strašný pocit, možná ještě horší než být kritizovaná,“ zamýšlí se v Osobnosti Plus.
„Je to strašně zvláštní, když kolem vás lidi procházejí, dělají, že vás nevidí a odvrací zrak. Vnímáme lidi, kteří sedí nebo leží na lavičce, jsou špinaví, a moc nevíme, co s tím,“ popisuje Lubojacki a pozastavuje se:
Čtěte také
„Vzniká to už v dětství, když maminka nebo tatínek jdou s dítětem a to se ptá, proč tento člověk nemá nohu nebo je špinavý. A rodiče řeknou, tam se nekoukej, neukazuje se. Místo abychom mu vysvětlili, že lidé jsou rozmanití, tak jsme učení dívat se jiným směrem.“
Právě pozornost je to, co podle režisérky může přinést změnu. Z diváckých reakcí na její dokument zase vyplývá, že je důležité sdílení a sounáležitost, protože velká část návštěvníků projekcí měla zkušenost s životem na ulici nebo závislostí.
Tvůrčí proces ale zdaleka nebyl jednoduchý, protože Lubojacki prezentuje ve filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlato příběhy svého bratra a také bratranců závislých na alkoholu. Se stejnou diagnózou v rodině se v rodině potýkají či potýkali i další členové včetně jejího otce.
„Největší strach jsem měla před premiérou v Berlíně, protože to bylo poprvé, když jsme to někde pouštěli. Nebyla jsem si úplně jistá přijetím, protože je to hodně citlivé téma. Je zvláštní natáčet o někom, kdo je vám tak blízký,“ přiznává.
„Ale zpětné vazby na festivalech jsou strašně pozitivní a vlídné, to mi hodně pomáhá. Lidé za mnou chodí po promítání a říkají, že to je poprvé, co necítí, že by se měli stydět za své rodinné příslušníky. Nebo že to je poprvé, co mají pocit, že jsou vidění.“
Základní lidská empatie
Závislost má tvrdé dopady jak na člověka, který jí propadne, tak na jeho okolí. Přetíná rodinné vazby, ničí přátelství, bere radost ze života a posiluje strach. Často začíná jako dočasné a domnělé řešení problému, ale postupně se stává příčinou dalších, zpravidla větších obtíží, popisuje Lubojacki.
Čtěte také
Její film je proto protkán potřebou větší empatie a přijetí. Tato myšlenka je vtělená i do samotného názvu.
„Spojení zlatých holubů, kteří nejsou, je právě o tom, že se proměnit nemusí. Nikdo se nemusí měnit to zlato – ani holubi, kteří jsou mimochodem fakt chytří a čistotní ptáci a lidé na ně nadávají úplně zbytečně. Ani lidé, kteří žijí se závislostí nebo kteří mají zkušenost se životem na ulici,“ vysvětluje a zdůrazňuje:
„Nemusí se měnit k něčemu lepšímu, nemusí mít kvality hodnotnější pro společnost, aby si zasloužili základní empatii a mezilidský respekt, který není založený na tom, kdo co dokáže nebo kolik má na účtě nebo jak moc mu to sluší. Ale prostě jenom proto, že je člověk.“
Zároveň ti, kteří už závislí nebo bez domova jsou, potřebují větší podporu. Sociální systém jim zpravidla pomoci nedokáže a neziskové organizace kapacitně nestíhají. Lidé na ulici pak nemají zastání, zdravotní péči ani perspektivu na změnu své životní situace, upozorňuje dokumentaristka. Mnohdy by jim přitom stačil prvotní pozitivní impuls jako dostupné sociální bydlení nebo terapeutická péče.
Čtěte také
Jenže problém bezdomovectví je přehlížen a frustrace jím postižených lidí narůstá. A i to chtěla režisérka ukázat, protože perspektivu závislého dokáže nahlédnout málokdo.
„Viděla jsem v bratrovi malého kluka – totálně skvělého kluka s modrou teplákovkou, který mi stavěl iglú, když jsem byla malá, bral mě na boby a byl slavný skejťák na našem sídlišti. Někoho, kdo byl hodný bratr, a koho závislost změnila,“ uzavírá Lubojacki.
„Vidíme spoustu lidí, kteří žijí se závislostí nebo mají zkušenost se životem na ulici – a vidíme jenom to, jak dopadli. Jako by závislost nebo život na ulici bylo to jediné, co je definuje. Ale to je jenom jedna součást hrozně široké škály toho, kým ten člověk je.“
Jak je těžké nastavit si hranice a autocenzuru při natáčení někoho blízkého? Jak na film reagovali režisérčini blízcí? A co ji během natáčení vyděsilo nejvíce? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
