Loutky v nemocnici přinášejí víc než rozptýlení. Fungují na děti i nejstarší pacienty, říká Matějka

Jako první přinesla loutky do nemocnice v roce 2005 hudebnice a loutkoherečka Marka Míková. „V té době to byla opravdu nezvyklá aktivita, samotný ten princip byl v českém zdravotnictví cizí. Všichni se koncentrovali na to, aby co nejlépe opravovali tělo, ale to, co je k léčbě také důležité, tedy zachovat i duši, to tam často chybělo. Vnímali nás jako element, který je cizí a někdy je i ohrožuje. Ale to se hodně proměnilo,“ soudí.

Čtěte také

Loutky v nemocnici hrají dětem i seniorům. „Ty zaujme lidovka nebo malý Pohlreich,“ říká principálka

Komunikace s dětskými pacienty často začíná skrze loutku, která je blízká hračce a dítě se jí svěří snáze než dospělému. „Samozřejmě je to vždy o tom, kdo má loutku v ruce a vede ji. Nejdůležitější je po příchodu nacítit atmosféru a momentální situaci. A když se vše povede, stane se malý zázrak, kdy se podaří zapomenout na bolesti, strach a stres,“ dodává.

Pro loutkáře je to prý velké privilegium, protože ke svému divákovi se dostávají ve chvíli, kdy se pro něj čas zastavil a je plně koncentrován, což v klasickém divadle není možné.

„Snažíme se pracovat s konkrétním příběhem. Po krátké etudě s loutkou se ptáme na oblíbenou písničku, to tu atmosféru dále promění. Následuje improvizace, případně vytáhneme kufřík s celým divadelním představením, během pár minut odehrajeme mikroinscenaci se strhujícím příběhem,“ popisuje.

„Tam už ani nechoďte“

Ač někteří noví spolupracovníci přicházejí s tím, že některé písničky, o které si pacienti řeknou, zpívat nechtějí, svůj pohled mění poté, co vidí, jak velkou radost to může přinést.

Čtěte také

Sto let a pořád rošťák. „Já si dělám, co chci. Proto mě mají všichni rádi.“ Hurvínek s Máničkou v Blízkých setkáních Marka Němce

„Jsme bez předsudků. Může to být píseň Za 100 let, stejně jako Olympici nebo rap, když si to sedne. Ale nejčastější bývají lidovky a písně, které znají, protože se je učí,“ pokračuje Matějka.

Důležitá je u loutkářů také osobní psychohygiena. Návštěvy zejména na onkologických odděleních jsou náročné, protože navzdory obrovskému vývoji v medicíně nejsou všechny prognózy příznivé.

„Stane se, že se někdo svěří se situací, kterou nevěděl, jak řešit. Třeba sestřička unavená po noční vám řekne: ‚Tam už ani nechoďte, ten to bude mít brzo za sebou.‘ To může ovlivnit pocit, se kterým přicházíte na pokoj, kde je pak to dítě zrovna třeba samo. A je za tu přítomnost rádo. Jsou to složité momenty, se kterými se ten tým navzájem snaží vyrovnat,“ doplňuje.

S loutkou poutníka s velkým srdcem, která je vyřezaná z lipového dřeva, navštěvuje Matějka i geriatrická oddělení a hospice.

„Funguje to velmi dobře u starších pacientů, kteří obdivují i jednotlivé detaily. Nepřinášíme jen radost a rozptýlení, ale také navazujeme na loutkařskou tradici a aktuální trendy. Jde nám i o estetický zážitek,“ vysvětluje.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.