Ljuba Václavová: Vzpomínka na rozhlas v 50. letech

Ve vchodu do budovy nás zastavili dva hlídači s pistolí a s páskou Lidových milicí na rukávě. Pozdravili "Čest práci!" - jeden vyštěkl na tátu: "Soudruhu, tvůj občanský průkaz!" - a ten druhý začal tátu osahávat. Nevěděla jsem, proč to dělá, ale rozesmálo mne, jak si ten tlustý strejda musel přikleknout, aby mohl tátovy kalhoty prohmatat až k botám.

Úsměv mi zmizel, když chlap tátu pustil a začal prohledávat mne. Pak řekl "Můžete jít!" - a táta mne odvedl do chodby, kde se už hromadil dav rodičů s dětmi. Během dlouhého čekání mi táta potichu vysvětlil důvod ostrahy: z budovy se přímo vysílá a mají strach, aby tam nevnikl někdo ozbrojený a neřekl ve vysílání něco, co všichni vědí, ale nahlas se to říkat nesmí.

Že jsou věci, které se nesmějí říkat veřejně, jsem věděla dobře. V soukromí jsme lhát nesměli, doma se lež tvrdě trestala. Na veřejnosti se ale lhát nejen smělo, nýbrž muselo a o spoustě věcí se nesmělo mluvit vůbec - pamatuju si větu "jestli tohle někde řekneš, tak nás zavřou." Otec každý večer poslouchal západní rozhlas, rušičky ve staré Philipsce praskaly a my děti jsme ten zvuk nenáviděly, protože se při něm nedalo spát.

Prostřední bratr tehdy chodil do první třídy. Jednoho večera zazvonil u nás jeho učitel a řekl rodičům, že učitelé dostali příkaz ptát se dětí, co dělá tatínek a maminka večer. On se svých prvňáčků zeptal - a když došla řada na mého bratra, tak prý zčervenal, sklonil hlavu a tiše přiznal, že tatínek večer poslouchá rádio. Pak hlavu vztyčil a hlasitě dodal: "Ale Moskvu, pane učiteli, on poslouchá vždycky Moskvu!"

Do dismaňáku jsem byla přijata za recitaci Nerudovy Balady české. Každý týden to začínalo stejně: když jsme se usadili, otevřely se dveře studia, mladý soudruh v modré svazácké košili přivedl slepého harmonikáře a začalo nacvičování písní. Učili jsme se buď současné české písně otextované mladými českými básníky nebo sovětské písně přeložené těmi samými veršotepci.

Nikdy se nevynechávala Sulika, o níž nám svazák pokaždé řekl, že je to nejmilovanější píseň generalissima Stalina. Pak přišel nácvik recitace nové básně a nakonec se rozhodlo, kdo z nás ji odrecituje ve vysílání. O možnost odříkat báseň o malé Či Ta Lan se mezi děvčaty odehrál urputný boj. Zněla: Já malá Či Ta Lan, děvčátko z Koreje/ já malá Či Ta Lan, bez otce, bez maminky/ jen se svou panenkou, jež bitvu přežila/jen trochu dostala střepinou do hlavinky/ Já jsem ji umyla a ránu slepila...

Otec moji nechuť k takové výuce chápal, ale přál si, abych se soustředila na výuku dechových cvičení, výslovnosti, deklamace a snažila se rychle dostat k řádné roli. Netušil, že vůbec nezáleží na snaze nebo nadání, ale na aktivním zapojení soudružek matek do Sdružení rodičů a přátel souboru. Jenže moje máma, tvrdě potrestaná majitelka módního salonu, pracovala od rána do večera jako švadlena ve svém bývalém podniku, který se teď jmenoval Oděvní tvorba.

Texty a básně, které jsme se v dismaňáku učili, rozhodně odmítala poslouchat. Opsala mi ale báseň, kterou Josef Čapek napsal v koncentračním táboře. Zarecitovala jsem ji na schůzi SRPŠ, ale někdo si ztěžoval na výběr básně od buržoasního autora, obdivovatele T.G.M. a víckrát jsem ji už říci nesměla.

Místo toho jsem s dramatickým kroužkem školy odrecitovala spousty jiných básní - pamatuju si, jakou legraci (samozřejmě soukromou) jsme měli z Nezvalovy poémy o míru: Gottwald, syn z Dědic/ Stadic/ naší Hané/ zastínil všechny milované/ krále a české královny.../ Zpívám zpět míru!

V rozhlasovém dismaňáku jsem kariéru neudělala. Vzpomínám si na krásný jarní den roku 1951, který byl mým souborovým dnem posledním. Natáčeli jsme od rána nějakou hru východoněmeckého autora, v níž vystupovali známí herci a my děti jsme tam dělaly jenom tak zvanou rebarboru. Jen v jednom místě měla zaznít věta, kterou měla říci jedna z nás. Ta věta zněla: "Pionýrská rada Ernesta Thälmanna ve Východním Německu se rozhodla poskytnout okamžitou pomoc obětem nacismu v Západním Německu."

Tehdy moje máma pomáhala lidem, kteří se báli zatčení a chtěli se dostat přes hranice právě do Západního Německa. Chodili k nám ti neznámí až za tmy i se svými dětmi, seděli a čekali v opuštěné dílně Oděvní tvorby. Pak přišel nějaký kněz ze Šumavy a ty lidi odvedl. Máma vždycky napjatě čekala až se brzy ráno ozve telefon a ten kněz zavolá, že "opravené šaty už odevzdal". Jednou nezavolal, měli jsme už odejít do školy, máma plakala, táta pálil nějaké papíry, babička slibovala, že se o nás postará... pak ale ten telefon zazvonil.

Na to jsem myslela nad textem, který mi mohl pomoci v kariéře dětské herečky - a dovolila jsem se odejít na záchod. Už jsem se nevrátila.

A jednou jsem z rozhlasu náhodně zaslechla dětský hlas, kterak čte báseň od našeho svazáka, který pak vyšla i v Básnickém almanachu. To se ale už psal rok 1956 a oficiální básníci dospěli k novým tématům: Hlídač jen malinko zdřímnul/ rychlík jen malinko škrt/ A na přejezdu tři mrtví/ Taková zbytečná smrt... Tehdy ještě Cimrman nebyl vymyšlen, ale i mne už tehdy napadl sprostý rým, který by se nesměl říci Dědovi Vševědovi. Rým na takovou tvorbu i na celou tu smutně krutou dobu.

Autorka je filmová režisérka