Lituji, že necestuji víc, říká Martin Mykiska

27. leden 2011

Světoběžník, dobrodruh, fotograf a novinář Martin Mykiska byl hostem Setkání ve čtvrtek (27. ledna).

Představil nám nový audiovizuální projekt Rok v Antarktidě s tučňáky a tuleni, který připravil pro pražské Planetárium. „Mým snem bylo udělat komponovaný pořad s promítáním, komentářem a hudbou, zaměřený hlavně na přírodu a polární zvířata, která jsme tam měli to štěstí celý rok pozorovat.“ Cesta k realizaci ale byla trnitá. „Byl jsem zaskočen, co to všechno obnášelo. Od psaní scénáře až po vybírání diapozitivů, jejich číslování a skenování.“ Pomohlo mu to vrátit se ve vzpomínkách zpátky k životu na Antarktidě, kde žil spolu s ostatními v improvizovaných podmínkách, bez civilizačních vymožeností, ale v harmonii s přírodou. Byl to zážitek, na který dodnes rád vzpomíná. „Pozorovali jsme tučňáky, lachtany a tuleně, před kterými jsme měli zpočátku velký respekt. Ale během času jsme si zvykli a naučili se rychle poznávat různé druhy. Tuleně jsem si nakonec i pohladil“. Na antarktický turismus se dívá s rozpaky. Přítomnost lidí může podle jeho názoru narušit místní křehký ekosystém, ale zabránit přívalu turistů se prý dá těžko. „Nezbývá než věřit, že většina cestovních společností vede své klienty k tomu, aby ctili zákony přírody.“

Tučňáci císařští

Průpravou pro jeho cesty po světě byla láska k přírodě, kterou v sobě objevil v mládí. Ještě jako student navštívil po pádu „železné opony“ Rumunsko v roli humanitárního pracovníka. Ještě s několika studenty tenkrát v místních nemocnicích rozdával zásoby. Podruhé se vydal do rumunského Banátu. „Vezli jsme tam místní české komunitě knihy a oblečení. Vznikl z toho projekt, který si později vzal pod křídla Člověk v tísni a pokračuje v něm dodnes.“

Pastýři se svým stádem v rumunském pohoří Ţarcu

Oblíbené má nejen hory a chladné oblasti, ale také tropické pralesy. Navštívil např. Venezuelu a Kolumbii, kde strávil sám několik měsíců. Před nedávnem se tam vrátil a ke svému velkému překvapení zjistil, že se tam málo změnilo. „Po 16 letech jsem opět navštívil i jednu vesnici, kde jsem tehdy se setkal se zajímavým člověkem. Ten sbíral různé věci a vytvořil si vlastní muzeum. Naše opětovné setkání bylo hodně emotivní a po velkém hledání a listování jsme v knize návštěv dokonce našli můj podpis.“

Kam se v blízké době chystá? Na tři týdny jede s kamarádem do Norska. „Chceme tam tábořit na sněhu a pozorovat polární záři, která je tam v tuhle dobu dobře vidět. Doufáme, že bude chladno a jasné noci. Dalším naším cílem je nejsevernější pevninský bod Evropy, kterým není známý Nordkapp, ale ve skutečnosti poloostrov Kinnarodden. Snad to všechno vyjde.“ Jaké jsou jeho další cíle? „Zatím nevím. Dlouho jsem nebyl v Asii, ale Jižní Amerika je mi blízká i tím, že mluvím španělsky.“

Jižní polární záře

Cestování M. Mykiska považuje za krásnou životní náplň. Jistota stálého zaměstnání ho neláká. „Jediné, čeho lituji, je, že necestuji víc“, řekl s úsměvem na závěr.

Více podrobností najdete v rozhovoru s Vladimírem Krocem.

autor: eh
Spustit audio