Lidská práva ve střední Americe, hodnota ticha a surrealistické fotografie
Na cestě po internetové síti nejprve zamíříme do středoamerické Guatemaly, kde se po letech dostávají před soud pachatelé genocidy, která provázela dlouhé občanské války. V deníku, který vychází na americké Floridě, si přečteme pozoruhodnou úvahu o hodnotě ticha a času, který potřebujeme, abychom jasně přemýšleli, místo abychom jen povrchně tlachali. Nakonec se vypravíme do Londýna na výstavu fotografických podobizen surrealisty Mana Raye.
Genocida ve střední Americe
V Guatemale stojí před soudem bývalý prezident, generál Efraín Ríos Montt. Hlava státu se musí poprvé odpovídat za zločiny v zemi, kde se odehrála genocida. Její obětí se stalo dvě stě tisíc civilistů, většinou z indiánského národa Mayů, kteří zahynuli během 36 let občanské války. Soudní proces by mohl být příkladem, jak stíhat porušování lidských práv, kterého se dopustily státní orgány. V sousedním Salvadoru stále unikají spravedlnosti činovníci, o nichž se ví, že roku 1989 přikázali zabít šest jezuitských kněží a ženu s dcerou, u kterých bydleli.
Roku 1954 byl v Guatemale s pomocí americké zpravodajské služby svržen demokraticky zvolený prezident Jacobo Arbenz. Od té doby v zemi vládli vojáci včetně generála Montta, který byl u moci mezi březnem roku 1982 a srpnem roku 1983. Bylo to strašných 17 měsíců, kdy armáda vyhladila celé vesnice, jejichž obyvatelé byli obviněni, že podporují levicové partyzány.
Vojáci se nezastavili ani před příbuznými lidí, kteří byli zabiti nebo zmizeli. Neměli zůstat žádní svědkové, kteří by se po čase mohli dovolávat spravedlnosti, odhalit hromadné hroby a vypovídat o osudu svých nejbližších. Po celé zemi jsou nyní exhumovány tisíce obětí a u mnoha z nich se podařilo určit jejich totožnost.
Soudce před očima Mayů v tradičních pestrých oděvech přijal navzdory rozhořčeným námitkám obhajoby asi 900 důkazů, mezi nimiž nechybělo úřední ověření každé smrti ani odborná svědectví, která dodala obžaloba. Ríos Montt vypadá na svých 86 let i se svými prošedivělými vlasy velice svěže. Tmavomodrý oblek mu dobře padne a muž, který si píše poznámky do bílého bloku, nevypadá jako člověk, který se musí hájit. Americký čtrnáctideník National Catholic Reporter dodává, že rozsudek o vině v případě genocidy není vůbec jistý.
Někteří Guatemalci stále věří, že armáda zachránila zemi před pádem do rukou povstalců, protože to byla dlouho součást státní propagandy. Hodně lidí se o nedávnou minulost vůbec nezajímá – většina obyvatelstva už vojenský režim nezažila a ve škole toho o válce moc neslyšela. Jiní občané mají o dějinách své země zkreslenou představu. Když se v roce 1982 v Guatemale setkal americký prezident Ronald Reagan se zuřivým antikomunistou Ríosem Monttem, řekl o něm, že je to člověk s vynikající osobní morálkou, který dokázal s tou verbeží zamést.
Mezinárodní význam guatemalského procesu s Riosem Monttem ocenily jako příspěvek k prosazování spravedlnosti a lidských práv profesorka Amy Rossová z univerzity v americké Georgii. Soud se podle ní odvážil do dosud nezmapovaných vod. Riziko, které podstupují svědkové, ale i celý soudní systém je mnohem větší, když se proces koná v zemi, kde k násilí došlo, a nikoli před mezinárodním tribunálem.
Nadcházející měsíce sporu obžaloby s obhajobou a veřejné posuzování důkazů mohou posílit guatemalské soudnictví oslabené desetiletími vojenské vlády a zneužívání moci včetně vraždění soudců. Generální prokurátorka Claudia Pazová je dáma malé postavy a mladistvého vzezření, takže byste do ní neřekli, že jí podléhá trestní řízení v celé Guatemale. Přesto už tři roky neúmorně pronásleduje organizovaný zločin, drogové mafiány a nyní jednoho z nehroznějších diktátorů, jakého tato část západní polokoule poznala.
Svědectví o masovém vraždění je bezpočet, ale pokud chce žaloba tuto soudní při vyhrát, musí prokázat, že šlo opravdu o genocidu definovanou jako záměr částečně nebo úplně zničit část obyvatelstva na základě její národnosti, etnického původu, rasy nebo náboženství. Diktátor Ríos Montt označil mayský národ Ixilů za vnitřního nepřítele a třetina jeho příslušníků byla zabita. Masakry se odehrály v horské oblasti, kam se uchýlili partyzáni. Ríos Montt tvrdí, že toto hromadné vraždění nenařídil. Začátek ústního řízení proti němu byl nařízen na dnešek.
Zprávy o generálovi před guatemalským soudem budí velkou pozornost v sousedním Salvadoru, kde dosud nebyl volán k odpovědnosti jediný vysoký činovník, přestože tamní občanská válka si v 80. letech minulého století vyžádala 70 tisíc životů. Většina obětí se na bojích nijak nepodílela. „Nám takový zážitek chybí,“ píše se v redakčním článku salvadorských digitálních novin El Faro, jehož autor se netají obdivem ke guatemalskému procesu. Jakákoli dosavadní snaha odhalit salvadorské válečné zločiny se pokaždé setkala s velkými překážkami.
Roku 2008 otevřelo americké neziskové Středisko pro spravedlnost a odpovědnost případ vraždy šesti jezuitských kněží, jejich bytné i její dcery na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru. Zločinu se měli roku 1989 dopustit vojáci elitní brigády vycvičené ve Spojených státech. V nejbližší době se má rozhodnout, zda se strůjci tohoto činu mohou ocitnout před soudem.
Zatím není jasné, zda souběh vnitrostátní i mezinárodní spolupráce, veřejného tlaku a záplavy soudních procesů s pachateli porušování lidských práv přiměje salvadorskou vládu, aby přivedla do soudní síně dějiny vlastní země. Středisko pro spravedlnost a odpovědnost a jeho spolupracovníci shromáždili důkazy pro španělské soudy, které projednávaly zločiny v Latinské Americe. Až přijde čas, budou tato svědectví k dispozici i salvadorským soudcům.
„K těmto soudům musí dojít,“ soudí nejmenovaný salvadorský politik, který nyní slouží jako diplomat v zahraničí, „náš národ je stále rozdělen a protože neznáme pravdu o občanské válce, nemůžeme se smířit. Někteří lidé namítají, že soudy by otevřely staré rány, ale ve skutečnosti se tyto rány nikdy nezahojily.“
Hodnota ticha a času
Krátce po ohlášení jména nového papeže řekl reportér americké televize, že katolíci v Latinské Americe čekali dvacet století na papeže, který pochází z této části světa. Nic proti tomu, podotýká floridský deník Miami Herald, ale v Latinské Americe před pěti sty lety žádní katolíci nežili. Chyby děláme všichni, ale za tento omyl nemůže ani tak radost z volby nového papeže jako neúprosný požadavek, aby měl novinář dobrou vyřídilku.
Veřejnost si v té chvíli mohla uvědomit kontrast mezi nekonečným a často nesmyslným brebentěním moderního světa a několika minutami, kdy papež František tiše postál u okna, než oslovil tisíce lidí na římském náměstí svatého Petra a stovky milionů po celém světě. To ticho bylo krásné a výmluvné, protože se v něm mísil mír a pokoj s pocitem výjimečné chvíle. A pak přišlo ještě delší ticho, když František požádal lidi, aby se za něj pomodlili. Ticho se rozhostilo v katolických domovech a školách po celé zeměkouli.
Žijeme v hlučné době. Náš sluch může poškodit každý zvuk hlasitější než 85 decibelů. Doprava na newyorském Manhattanu vyluzuje nějakých 79 decibelů. Jejich stupnice je logaritmická, takže 79 decibelů je desetkrát silnějších než 69 decibelů, což je hluk uvnitř dopravního letadla za letu. Zvuk hudby ve sluchátkách podle odborného odhadu často dosahuje asi 110 decibelů.
Tento hluk ohrožuje naše zdraví, ale nejde ani tak o hluk, jako o to, že nikdy nepřestává. Stále těžší je najít ticho. Nekonečné brebentění, klapot a pípání je sto zničit demokracii. To myslíme vážně. Františkův předchůdce Benedikt XVI. dovedl ocenit hodnotu ticha, v němž podle něj můžeme poslouchat a lépe rozumět sami sobě.
Papež Benedikt napsal, že v tichu se rodí myšlenky a získávají hloubku, jasněji chápeme, co chceme říci a co čekáme od druhých. V tichu si můžeme vybrat, jak se chceme vyjádřit. Když mlčíme, dovolíme jinému člověku mluvit a přestáváme lpět na vlastních slovech a myšlenkách, aniž je přezkoušíme. Tak se vytváří prostor pro vzájemné naslouchání a hlubší lidské vztahy.
Potřebujeme ticho, abychom mohli myslet jasně a vlídně. Ve světě nepřetržitého hluku a dráždění je stále těžší přesně přemýšlet a empaticky poslouchat. Opravdová demokracie, která vyžaduje smysl pro společné plánování, nemůže takovou mizernou situaci přežít.
Kvůli všudypřítomnosti mobilních telefonů je náš život stále hlasitější. V celých dějinách až přibližně do posledního desetiletí byli lidé na osamělé procházce obvykle zticha, ale to je dávno pryč. Když cestou kolem jednoho bloku domů minete padesát chodců, vyslechnete asi 45 rozhovorů, pokud ovšem nejste natolik zaneprázdněni, že vnucujete své vlastní rozhovory jiným.
Katolické křesťanství, ale i mnoho jiných náboženských tradic, pokládají přemítání a rozjímání za obdivuhodné ctnosti. V dusivě pošetilém současném světě, kde se mísí světské hodnoty s technologií, jsou to strašné hříchy. Od politiků, aktivistů a blogerů se očekává okamžitá reakce na jakékoli nové zprávy. Kdyby na obtížnou otázku v éteru odpověděli „musím si to rozmyslet“, tak to nebude pokládáno za projev přemýšlivé povahy, ale za únik ne-li za selhání intelektu.
Přesto potřebujeme k přemýšlení čas. Mezinárodní pravidla šachu stanoví, že pokud hráčův mobil během turnajové partie vydá jakýkoli zvuk, dotyčný okamžitě prohrává. Zmíněné pravidlo je nyní chápáno jako zákaz domlouvání, ale původně bylo vedeno obavou, aby druhý hráč nebyl rušen. Nežádoucí zvuk překáží jasnému myšlení.
Jestliže složitost šachové hry vyžaduje nerušenou pozornost, tak to mnohem více platí o složitosti, hospodářské a daňové politiky. Pokud chceme najít spolehlivé odpovědi, potřebujeme prostor a čas na přemýšlení. Jinak nemůžeme opravdu poslouchat a argumentovat, ale jen reagovat, místo abychom poslouchali, a možnost skutečné veřejné debaty se vytrácí. Současní politici působí dojmem prázdných tlachalů, protože posouzení jiného názoru vyžaduje čas, prostor a klid.
Filosofka Hannah Arendtová to v Životě ducha napsala, že myšlení vždycky porušuje řád a všechny běžné aktivity, které naopak ruší myšlení. A přesto myslet potřebujeme. Ani Sokrates pokaždé neodpovídal na otázky a navzdory vžité představě se někdy dialogu vyhnul a odešel, aby mohl o samotě přemýšlet.
A tak se vracíme k reportérovi, který řekl, že katolíci jsou v Latinské Americe dva tisíce let. V té chvíli mluvil v přímém přenosu bez scénáře uprostřed davu a měl za úkol zaplnit éter nějakým komentářem. Jeho rozumu chyběl čas, aby se zastavil nad slovy, které vypustí z úst, ještě než se odhodlá promluvit.
Tohle je v kostce náš problém. Žijeme ve světě, kde máme málo času na přemýšlení. Pořád spěcháme a máme moc práce. Sledovat vlastní myšlenky v tichém rozjímání vyžaduje čas, který si na to spousta lidí neumí udělat. A přesto všichni potřebujeme poskládat co možná nejvíc útržků svých myšlenek. Když nemáme čas najít si tiché místo, schází nám čas na jasné přemýšlení, a když nemáme kdy jasně přemýšlet, chybí nám čas, abychom dovedli žít v demokracii.
Man Ray a surrealistická fotografie
Letos uplynulo sto let od památné newyorské Mezinárodní přehlídky moderního umění, která je v zasvěcených publikacích označována jako Výstava ve zbrojnici. Avantgardní evropská díla připadala roku 1913 americkým recenzentům nabubřelá a nesrozumitelná. V oku kritické bouře se ocitla Nahá postava sestupující se schodů Marcela Duchampa, kterou jeden novinář označil za výbuch v továrně na šindely.
Někteří návštěvníci našli na výstavě vítanou inspiraci. Patřil k nim i 22letý syn ukrajinského přistěhovalce Emmanuel Radnickij. Mladý malíř už několik měsíců označoval své práce pseudonymem Man Ray, mimo jiné aby se vyhnul potížím s antisemitismem. Když přijel roku 1915 do New Yorku Francouz Marcel Duchamp, mladý umělec se s ním spřátelil a stal se jedním z nejvýznamnějších členů dadaistického a surrealistického hnutí.
Skoro všichni obdivovatelé moderního umění 20. století znají jeho surrealistické objekty, jako je snímek ženského oka připevněný k metronomu, žehlička posázená hřeby nebo fotografie nahých ženských zad ozdobených dvojicí písmen f, jak je známe z otvorů v ozvučné desce houslí.
O to je překvapivější, když se v deníku Daily Telegraph dovíme, že londýnská výstava podobizen Mana Raye je první přehlídka na půdě britského národního muzea, věnovaná výhradně dílům tohoto umělce. Více než sto padesát snímků, které vytvořil mezi lety 1916 a 1968, nabízí vyčerpávající pohled na jeho fotografickou kariéru.
Na výstavě jsou i vzrušující podobizny mnoha jeho modelek a milenek, jako byla proslulá Kiki z Montparnassu, nebo jeho celoživotní nešťastná láska a múza Lee Millerová, která se po jejich rozchodu proslavila jako přední surrealistka, ale i jako fotoreportérka, která prošla bojišti druhé světové války a zachytila hrůzu osvobozených koncentračních táborů.
Londýnská výstava zachycuje významná období života Mana Raye. Jsou tu jeho učednická léta, na jejichž konci ho oslnil Marcel Duchamp, jeho nejslavnější dny v surrealistické Paříži, hollywoodská dekáda ve 40. letech a poslední léta života, která strávil opět v Paříži.
Man Ray nikdy nepotlačil svou vnímavost provázenou smyslem pro vtip. Na snímcích ho vidíme v přepychovém ohozu i v póze Adama na parodii obrazu renesančního malíře Lucase Cranacha Staršího. Tvář elegantního Juana Grise doprovází veliké banjo typické pro jeho kubistické kompozice.
Man Ray měl vrozený smysl pro aranžmá a dramatické osvětlení – lidské tělo velmi rád překrýval sítí stínů nebo tlumenými pravoúhlými liniemi. Jindy použil k podobnému účelu tlusté černé křivky kola tiskařského lisu nedokonale skrývající inkoustem potřísněné nahé tělo fotografovy modelky a milenky, malířky Meret Oppenheimové.
V londýnské portrétní galerii je k vidění i nádherný triptych polonahé Lee Millerové, která pózuje u okna – síťová záclona vrhá stíny na její trup a zvýrazňuje jeho křivky, které najednou vypadají jako vrstevnice na mapě. Jedním z typických vyjadřovacích prostředků Mana Raye byla zneklidňující záliba v anatomizování jeho modelů, z nichž se stávají hlavy bez těla nebo volně se vznášející údy.
Klasickým příkladem tohoto postupu je snímek Černá a bílá z roku 1926, kde bíle svítí spící hlava modelky Kiki odpočívající na desce stolu vedle třpytivě černé africké masky. Tento motiv se v jeho práci vrací. Na vlastní podobizně z roku 1930 Man Ray usnul pod přízračnou podobou antické sochy Venuše, jako by si zdříml v ložnici, kterou namaloval snivý surrealista Giorgio de Chirico. Sex a snové stavy jsou témata, kolem nichž výstava stále krouží.
Zvláštní pocit, který vás na ní provází, má částečně na svědomí určitá obehranost řady obrazů, které jsou donekonečna reprodukovány v publikacích a výstavách věnovaných surrealismu. Poněkud matoucí roli hraje sláva některých modelů Mana Raye – osobní kouzlo Pabla Picassa je někdy působivější než umělecké zpracování jeho fotografické podobizny.
Pečlivě uspořádaná expozice je svým způsobem dokonalá, přestože pomíjí některé velmi pozoruhodné obrazy, experimentální filmy, surrealistické objekty a tak zvané rayografie vytvořené zvláštní technikou, která se obešla bez použití fotoaparátu. Vedle erotických snímků umělcových modelek by se jistě zajímavě vyjímal film Návrat k rozumu z roku 1923, v němž hraje hvězdnou roli torzo trupu jeho tvůrce. Život a dílo umělců bývají často méně uspořádané neřku-li chaotičtější, než se nám kurátoři a historici umění snaží namluvit.
Výstava podobizen dadaisty a surrealisty Mana Raye je v londýnské Národní portrétní galerii otevřena až do 27. května.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
