Lidi to neradi slyší, zejména v naší české kotlině, ale jsou v podstatě všude úplně stejní, říká reportérka a cestovatelka Jazairiová

„Bydlím na venkově a můj domek není nalepený na ostatní domy. Kolem je zahrada, louky a les…, takže jsem pořád venku, podnikám výpravy se svým psem. Nevím, co by mi mělo scházet. Já takhle žiju pořád, víceméně sama, ale mám zvířata,“ popisuje.

Pavla Jazairiová|foto: David Šťáhlavský,Český rozhlas

Bez cestování prý vydrží tak půl roku. „Cesta v Indii byla náročná a únavná. My tam cestujeme veřejnou dopravou, nenavštěvujeme turisticky atraktivní místa. Jezdím tam pracovat, sbírat materiál. Když jsme se vraceli, řekla jsem si: už nikdy více. Ale teď tady byl můj přítel Jiří Hůla a bavili jsme se o tom, kam pojedeme, a on říká: no do Indie,“ směje se Jazairiová, která tam jezdí už téměř 30 let.

Proč má slabost pro rozvojové země? „Přijde mi to zajímavější než třeba v západní Evropě, protože v civilizaci mám pocit, že je všechno stejné. A vlastně ani nevím, co bych měla dělat. Jestli nakupovat, jíst, nebo chodit po památkách… Je to prostě naše civilizace, je to zajímavé, ale třetí svět je vývoji a pro mě z hlediska práce mnohem zajímavější. Vlastně cestuji proto, abych psala,“ vysvětluje autorka 20 knížek.

Nejhorší zážitek? Bída

Nejhorší zážitek, se kterým se na svých cestách setkala, byla podle ní bída. „Těžko snáším, když vidím bezmocné lidi, rezignované lidi. To mi přijde úplně nejhorší,“ přiznává cestovatelka.

Čtěte také

Nová generace cestovatelů objevuje fenomén bezcílného putování napříč kontinenty

Za svůj život navštívila bezpočet zemí. „Prožila jsem toho skutečně mnoho, viděla jsem civilizaci v Egyptě, v Mexiku, viděla jsem Persepolis, nepředstavitelně nádherné chrámy v Indi… Na první pohled, když člověk vstupuje do té civilizace, tomu nerozumí. V Indii nebo Mexiku tomu skutečně nerozumí, trvá mu dost dlouho, než se do toho vžije, než se ho to dotkne, než k němu pronikne poselství o dějinách, kulturním vývoji," vysvětluje.

„Například mayská civilizace, to je taková kultura a civilizace… Žijeme na jedné planetě a nepoznat ty věci, nebo se jich aspoň nedotknout, by mi přišlo jako obrovská škoda,“ přiznává.

„Lidi to neradi slyší, zejména v naší české kotlině, ale lidé jsou v podstatě úplně stejní. Jen mají nějakým způsobem různou civilizaci, různé dějiny. Například konkrétně v Indii. Jsme Indoevropané a dokonce i jazyk má příbuzný základ. Například véda je věda,“ popisuje.

Černé období

Epidemie a pandemie považuje Jazairová za důsledek zrůdného zacházení člověka s přírodním prostředím a s přírodou jako takovou. „Takže nějakým způsobem věřím, že se ta věc vyřeší jedině nějakou přirozenou inteligentní cestou. Myslím, že pak svět bude zase takový, jako byl před tím. Hlavně příroda má fantastickou regenerační schopnost. Takže doufám a věřím…,“ přiznává.

Čtěte také

Jazairiová: Lidé utíkali ze Sýrie před smrtí. Potkala jsem ale i mnoho ekonomických migrantů

Při návratu lidí k módu mistra světa to ale podle ní bude zcela určitě naše záhuba. „Pokud každý bude chtít mít více aut, více triček, a tak dále..."  

„Viděla jsem to teď v Indii, která před lety vstoupila do Světové obchodní organizace, otevřela se globalizaci. Už tam není čistá voda, je tam nesmírně zamořené prostředí, nepředstavitelné hory odpadků a společnosti, které tam likvidují ornou půdu, aby ji zaplavily betonem… Indové tomu říkají černé období, kdy se svět sotva kymácí na jedné noze a ztrácí rovnováhu,“ popisuje Pavla Jazairiová.

Jak se stala spisovatelkou a nakolik se stále cítí být novinářkou? Co ji nutí psát knížky, proč si myslí, že všichni lidé na planetě jsou stejní a co si myslí o xenofobech? Nejen na tyto otázky odpověděla Davidu Šťáhlavskému.