Lidé zpívali u práce i na pohřbech. Neřešilo se, jestli to ladí, prostě byli spolu, říká hlasová lektorka Ahmedová

„Po dvacítce jsem začala profesionálně zpívat jazz. Průběžně za mnou chodili lidé a ptali se, jestli bych je učila,“ vzpomíná Ahmedová na to, jak se k lekcím hlasu dostala.

Zdůrazňuje na nich sociální roli zpěvu v komunitách lidí, například v historických vesnicích. „Sedli si na dvorku a zpívali spolu, nebo dělali nějaké práce a zpívali. Oslavovali tak, když někdo umřel, když se někdo narodil, když se někdo ženil…“ vyjmenovává.

Čtěte také

Hudba, zpívání i experimentování se zvuky spojuje. Umožňuje zapojit každé dítě podle jeho možností

„Neřešilo se, jestli to ladí. Prostě ti lidé byli spolu,“ vyzdvihuje dokumentaristka stmelující potenciál skupinové hudby a dodává, že doprovázela prakticky všechny důležité okamžiky života.

V současné době ale sociální pění příliš časté není. Ridina Ahmedová naopak vnímá, že od něj jsou lidé odrazováni. „Hrozně mě zajímalo, jak překonat všechny ty zákazy, co jsme slyšeli: tady nezpívej, ty to neumíš… Ve školách, a často i v rodinách, se ozývají průpovídky typu ‚Radši na té besídce jenom otvírej pusu, prosím tě,‘“ dává příklad toho, co jí klienti vypráví.

Na workshopech tak postupně klienty učí zbavit se strachu z toho, že je bude někdo soudit. „Úplně zásadní je vytvořit bezpečné místo, dát najevo, že tohle je prostor, kde se nehodnotíme, vzájemně se nekritizujeme. Každý hlas má svoje místo,“ jmenuje první důležitý krok.

Často tak začíná dětskými hrami, protože uvolní atmosféru a dovolují účastníkům se zasmát. Na společném zpěvu už jsou pak mnohem uvolněnější. „Opravdu nejde o to zkoumat, jestli něco intonujeme přesně nebo jestli tam rytmicky někdo neulítl. My jsme přišli, abychom něco společně zažili,“ zdůrazňuje.

Kontroverze kolem Sádla

Mimo hudby se Radina Ahmedová věnuje i dokumentární tvorbě. Například pro Český rozhlas Wave zpracovala podcastovou sérii Sádlo, kde se věnuje tlaku na ženský vzhled a přijetí vlastního těla.

Čtěte také

Začíná podcast Sádlo. Jak se žije dívkám a ženám, které nezapadají do stereotypů štíhlé krásy?

„Byla to docela velká jízda, protože vzbudil opravdu velkou pozornost a spoustu kontroverze,“ reflektuje po téměř pěti letech. „Já bych si ani nemyslela, že to téma je kontroverzní,“ říká a vysvětluje proč:

„Základní téma bylo: pojďme se podívat na to, jak se žije v těle ženám, protože často žijí s pocitem, že nejsou dost dobré, protože jejich tělo neodpovídá ideálu krásy. Je o tělesnosti a o životě ve společnosti, které dominuje představa, že žena musí být především krásná, a tahle trochu archaická, patriarchální představa pořád přežívá,“ říká Ahmedová.

Název Sádlo zpětně vidí jako provokativní. „Na ženském těle je to obrovská rozbuška emocí. Tlustá žena je akceptovaná ve společnosti, když se stydí, omlouvá se za sebe a říká, že se snaží zhubnout. Ale když třeba chce říct ‚Hele, pojďme se k sobě chovat slušně, i tlustí lidi se zaslouží respekt,‘ tak jsem měla pocit, že to je něco, co irituje spoustu lidí.“

Poslechněte si celé Hovory s Ridinou Ahmedovou. Ptala se Markéta Vozková.