Lidé nejsou vedeni, aby měli osobitý přístup, říká Jiří Stivín

„Jsem svobodný a nejsem vázaný žádnými pravidly. Je to tak, že když se improvizuje, musí se na všechno zapomenout. A to je právě to geniální. To je to, co mě na tom nejvíc baví. Musíte nechat tělo, aby hrálo samo,“ dodává.

Abychom tu mohli žít

Hudebníka trápí, že se tvůrčí činnosti nedává patřičný respekt a podpora. „Všechno je řízené mozkem, což nemá s myslí vůbec nic společného. Mozek je nepřítel improvizace. To je vzkaz pro rodiče i pro školu. Marie Rosůlková, jedna z maminčiných hereckých kamarádek, říkávala, že dítě, když se narodí, tak ví úplně všecko. Ale musí to zapomenout, aby mohlo s námi žít,“ vzpomíná a dodává:

„A to je přesně ono. Společnost vydává pravidla, kterými se všichni řídí, a pak, když řeknou: improvizuj, tak co má člověk dělat? Odpoví: Tak mi dejte noty, nebo řekněte, co a jak. Protože lidé nejsou vedení k tomu, aby měli osobitý přístup.!

„Když se improvizuje, musí se na vše zapomenout. To je na tom geniální.“
Jiří Stivín

Bez deadline je to nahoru, dolů

„U mě je to tak, že největší inspirace je termín. Dokud mám na všechno čas, tak je mi všechno jedno. Ale v momentě, kdy je to teď zrovna, tak je člověk nabuzený. Už si to tak vědomě vytvářím. Protože jsem třeba dělal muziky, na které jsem měl čas, a tak jsem komponoval a měnil to a pořád nahoru, dolů a vždycky to bylo nijaký,“ mluví o svém způsobu práce otevřeně skladatel.

„Ale když jsem to dělal na poslední chvíli, tak to vždycky bylo super. Vždycky se to povedlo. Zkrátka jsem člověk, který nemá rád dlouhého trvání a dlouhé přemýšlení nad nějakými věcmi,“ říká.

Hrdost a svébytnost futrálu

Stivín s lehkostí komentuje, co ho mimo jiné lákalo na hudbě: „Do houslí jsem začal chodit proto, že se housle nosí ve futrálu. A připadalo mi, že když jdu po ulici, dítě s futrálem, tak to už jsem někdo,“ říká a vysvětluje, co konkrétního pro něj také znamená možnost hrát čistě jen to, co člověk v sobě cítí, a proč miluje jazz: 

„Než přišel klasicismus, tak se improvizovalo. A noty byly spíš jen připomínkou toho, co by se mělo hrát. Někdy je ani nepotřebovali. Hráli si svým způsobem, co je napadlo, nebo co mohli. Podobně jako je to v jazzu.“

S kterými filmovými legendami se Jiří Stivín díky své mamince, herečce Evě Svobodové setkal? Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem.