Lidé často nevidí, co dobrého se v romské společnosti děje, říká romský aktivista Karel Holomek

V první řadě je podle něj potřeba se vrátit do minulosti – čeští a moravští Romové měli před druhou světovou válkou možnost zařadit se do pracovního procesu, řada z nich provozovala řemesla, existoval také podomní obchod.

„Tento proces byl válkou přerušen a zkušenosti se nemohly uplatnit,“ vysvětluje s tím, že moravští a čeští Romové vymřeli, a ti, kteří se tu nacházejí, jsou z 95 procent původem slovenští Romové v druhé a třetí generaci – všichni odcházeli ze slovenských osad, kde se život zastavil, a dodnes to tak trvá.

„Vláda nastolila díky skupině romských intelektuálu program integrace, začleňování Romů do společnosti, který ale nemůže být stoprocentně naplněn, pokud není podporován ve společnosti. A jak známo, společnost nemá Romy ráda,“ říká s tím, že existuje určitá skupina Romů, kteří se už nikdy do společnosti nezačlení.

A právě to je vršek ledovce, který společnost vidí, nevidí, ale, co se dobrého děje v širší romské společnosti, která šanci integrovat se splnila.

GEN původně nechtěl točit

V dokumentárním cyklu GEN se objevuje jako jediný Rom, s nabídkou na natáčení ale měl problémy – zavání mu to elitářstvím, které se mu příčí. Nakonec ale souhlasil a díl natáčel s režisérem Břetislavem Rychlíkem, kterého dobře zná z Brna, města, kde se všichni znají...

Během druhé světové války v Osvětimi zahynuli jeho dva prarodiče a jejich pět synů, přežil pouze jeho tatínek. Právě ten ho později nejvíce z jeho rodu ovlivnil. „Roky, které mám, uběhly tak rychle, že jsem si to pořádně neuvědomoval. Otec mne ovlivnil, co se týče programu, který jsem nastartoval, ale až poté, co jsem se dostal do konfliktu se státní mocí,“ říká.

Jeho otec byl prvním vysokoškolským Romem v bývalém Československu, byl právník, ale nevyčlenil se z romského etnika. „Mezi Romy měl obrovskou autoritu od Aše až po Užhorod,“ vzpomíná.

Největší úctu z celé rodiny chová ke své matce Hedvice, které ho a jeho sestru zachránila před transportem do koncentračního tábora – až s odstupem času si uvědomil, co udělala a jaká rizika podstupovala. „Považuji ji za nejstatečnějšího člověka,“ uzavírá.