Lída Rakušanová: Všechno jde, když se chce. Víme ale, co chceme?
Krizová opatření se toho času všude v Evropě rozvolňují a na první pohled to vypadá, jako by se svět vracel do starých kolejí.
A jako by snad jedinou inovací, která má šanci pandemii přežít, byla digitalizace, kterou se po letech prodlev povedlo k všeobecnému překvapení rozšířit ze dne na den.
Čtěte také
Při bližším pohledu je nicméně zřejmé, že šancí na změnu je tu přece jen víc. Obraty obchodních domů, které směly po řadě týdnů konečně otevřít, nedosahují zdaleka dřívější výše, protože zákazníci si místo obvyklého „shoppingu“ chodí cíleně koupit jen to, co doopravdy potřebují.
V supermarketech se řídí podle nákupního lístku se zbožím, které jim skutečně chybí. A řada z nich si uvědomila, že na dovolenou se místo letadlem dá jet třeba i na kole.
Zda je za tím jen obava z finančně nejisté budoucnosti, protože podle tradiční ekonomické mantry je člověk přece od přírody především spotřebitel a touží po blahobytu, který se neobejde bez neustálého hospodářského růstu, ukáže teprve budoucnost.
Stát toho zmůže hodně
Zatím není rozhodnuto nic. Zatím je pořád ještě možné, že za současnou konzumní zdrženlivostí je i vědomí, že člověk nepotřebuje všechno to, o čem si doposud myslel, že bez toho nemůže být.
Čtěte také
V každém případě ale poslední čtvrt rok skoncoval s přesvědčením, že neviditelná ruka trhu zařídí všechno nejlíp. V reálu není schopná postarat se, když jde o život, ani o dostatek roušek.
A kam vedou ad absurdum dovedené snahy o co nejnižší výrobní náklady, o tom mohou dlouze vyprávět doktoři, kterým v nemocnicích chybí důležitý lék jen proto, že kdesi v Číně nebo v Indii zrovna vyhořela jediná továrna na světě, vyrábějící jeho ingredience. Přesto musela přijít teprve pandemie, aby se začalo vážně uvažovat o nápravě. A předem je jasné, že k tomu farmaceutické firmy donutí jedině regulace ze strany státu.
V Německu se jeden takový pozitivní důsledek pandemie konkrétně projevil už tento týden, byť ve zcela jiné branži: spolková vláda rozhodla, že od příštího roku musí veškerý masný průmysl v Německu zaměstnávat dělníky přímo a ne přes pracovní agentury. Ty mu doposud nabízely levné pracovní síly, většinou z východní Evropy, a staraly se i o jejich ubytování, zpravidla v katastrofálních hygienických podmínkách.
Že je to na hraně – nebo spíše pod hranou zákona, protože těmto zaměstnancům různými triky agentur, neplacenými přesčasy a přemrštěnými platbami za ubytování nakonec nezbude ani minimální mzda, tušily německé úřady už dávno. Spolková vláda ale zasáhla teprve teď, poté, co v ubytovnách začala zuřit hromadná nákaza koronavirem. Předtím se spokojila se sliby masných firem, že se postarají o nápravu samy.
Jak je vidět, stát toho zmůže hodně. Někdy třeba i to, aby se svět nevrátil na kolej, která je slepá.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
