Lída Rakušanová: Od sovětského vlivu máme šanci se osvobodit teprve teď

23. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ruský prezident Vladimir Putin

Není se co divit, že ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu před ruským federálním shromážděním nepřímo přirovnal Českou republiku, členskou zemi Severoatlantického obranného společenství a Evropské unie, k malému psíkovi, štěkajícímu na mocného tygra Šer Chána z Kiplingovy Knihy džunglí.

O aroganci a přezíravost Kremlu vůči sobě si Česko soustavně koledovalo už od začátku 21. století, kdy v Moskvě usedl na trůn někdejší major KGB Putin a na pražském Hradě vystřídal Václava Havla Václav Klaus.

Čtěte také

A zatímco Putin pomalu, ale jistě obracel kormidlo od směřování k demokratickému Rusku zpět do kalných sovětských vod, zneužíval Václav Klaus zcela bezostyšně zdejší historicky podmíněnou zatrpklost vůči sousednímu Německu i nikdy nepřiznaný komplex z poválečného vyhnání sudetských Němců k upevnění své popularity.

Věnovat se daleko aktuálnějšímu problému, totiž sovětské okupaci Československa v roce 1968 a hlavně zpracování následné „normalizace“, která lámala páteř zdejšímu obyvatelstvu celoplošně a zanechala tady materiální i psychické škody, jejichž následky pociťujeme dodnes, ho po celých deset let jeho prezidentování nenapadlo ani náhodou. O posledních osmi letech, kdy je na Hradě, nebo přesněji na výminku v Lánech Miloš Zeman, hájící spíš ruské a čínské než české zájmy, už vůbec nemluvě.

Zřetelný signál do Kremlu

Poprvé a bohužel skoro na tři desetiletí i naposled signalizovala zdejší vláda Kremlu, že reprezentuje suverénní zemi, v roce 1990, kdy Michael Kocáb, tehdy poslanec Federálního shromáždění, vyjednával v čele parlamentní komise odchod sovětských vojsk z Československa, okupovaného Kremlem skoro 23 let.

Čtěte také

Vyjednat náhradu za téměř tři stovky obětí sovětské invaze i miliardových škod za zničené životní prostředí na Sověty zabraných územích se Michalu Kocábovi, který před lety vzpomínal v médiích, jak na něj tehdy Sověti na ambasádě „řvali jak na psa“, už nepovedlo. A po něm to bohužel už nikdo ani nezkoušel.

Teprve v posledních letech se pokusila vyrovnat dluh vůči vlastním dějinám ve vztahu k Rusku trojice mladých komunálních politiků z Prahy, kteří, když skončil komunismus, začínali teprve chodit do školy. A nic nedokumentuje obrat Kremlu za posledních třicet let markantněji než skutečnost, že zatímco na Michala Kocába tenkrát na ruské ambasádě ještě jen řvali, pražský primátor a starostové dvou pražských městských částí, kteří se, pokud jde o pamětní desky a pomník maršála Koněva, odchýlili od sovětské interpretace dějin, museli loni dostat ochranku a v Rusku jim hrozí trestní stíhání.

Státní tisková agentura RIA Novosti loni dokonce poznamenala, že by české tajné služby „mohly vzít v potaz možnost únosu podezřelých a jejich vývoz ze země před soud dle vzoru izraelského Mosadu, který mnoho let pronásledoval nacisty po celém světě“.

Lída Rakušanová

Současná „diplomatická roztržka“ mezi Prahou a Moskvou skýtá České republice po desetiletí zanedbávanou příležitost k narovnání vztahů s Ruskem: Konečně vysílá česká vláda do Kremlu zřetelný signál, že tahle země není bezmocným hřištěm ruských tajných služeb, jejíž vedení srazí podpatky, když se na něj houkne.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Spustit audio