Lída Rakušanová: Český rozhlas a televize jsou víc než jen běžná média. Máme je v genech
„Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, voláme všechny Čechy! Přijďte nám okamžitě na pomoc do Českého rozhlasu! SS-mani nás zde vraždí!“ Tato slova se 5. května 1945 linula z média, které se v té chvíli stalo symbolem národního odporu.
Čtěte také
O třiadvacet let později, 21. srpna 1968, se po invazi vojsk Varšavské smlouvy staly Československý rozhlas a televize hlavními centry nenásilného odporu.
Když byla po krvavých střetech s okupanty obsazena rozhlasová budova v Praze, pokračovalo svobodné rozhlasové vysílání nepřetržitě z desítek náhradních a utajených pracovišť po celé republice. A improvizované přenosy organizovala i televize, která informovala o skutečném průběhu okupace z utajených pracovišť ještě řadu dní.
Obojí je dodnes považováno za jednu z nejpozoruhodnějších operací improvizovaného a svobodného vysílání v evropských dějinách rozhlasu a televize. V každém případě to byl v Československu poslední svobodný hlas na dalších dvacet let.
Dlouhá tradice
Když dnes demonstrují tisíce lidí v ulicích proti záměru vlády nahradit rozhlasové a televizní poplatky financováním ze státního rozpočtu, je zdrojem jejich obav nepochybně i tato historická zkušenost.
Čtěte také
Kromě toho mají rozhlasové poplatky v českých zemích víc než stoletou tradici: úřady je začaly vybírat už v září 1923, krátce poté, co společnost Radiojournal začala pravidelně vysílat.
V 50. letech k nim přibyl patnáctikorunový poplatek měsíčně za televizi. Což, měřeno kupní silou, znamená, že je dnešní poplatek za rozhlas a televizi ani ne třetinový.
Diskuse o poplatcích
Pravdou nicméně je, že o přímých poplatcích pro veřejnoprávní média se diskutuje už řadu desetiletí nejen v Evropě.
Jejich zastánci tvrdí, že veřejnoprávní rozhlas a televize jsou generálně k dispozici celé společnosti, ať už je někdo využívá nebo ne, protože zajišťují nezávislé zpravodajství, vzdělávání, kulturní obsah a vysílání v krizových situacích. A především jsou přece jen chráněny před závislostí na vládě.
Na druhé straně je nepřímé financování přes daňový systém vůči občanům férovější, protože ti movitější odvádějí do státní pokladny víc peněz, a tudíž automaticky podporují i veřejnoprávní média víc než ti, kteří vydělávají míň. Teoreticky tím ale vláda získává mnohem větší možnost média kontrolovat a manipulovat.
Což demokratické vlády nedělají, protože respektují, že veřejnoprávní média nejsou jejich majetkem, ale jsou nezávislá a slouží občanům a veřejnému blahu. A teď je otázka, kam si kdo zařadí Babiše, Okamuru, Macinku a spol.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
