Libor Dvořák: V Moskvě se ujal funkce český velvyslanec v Rusku Vladimír Remek

Zablokovanou situaci, kdy se ministr Schwarzenberg, odvolával na to, že nejen v Moskvě, ale i v Bratislavě by chtěl vidět kariérní diplomaty, rozpohybovala až Rusnokova, či jak je dnes už notoricky známo, spíše Zemanova vláda. Ta nakonec do diplomatické mise vyslala jak paní Klausovou, tak pana Remka – a bylo takříkajíc hotovo.

Zatímco česko-slovenské kontakty jsou vysoce nadstandardní, ba možno říci snové, v případě Ruska se nic takového říct nedá. Vztahy dodnes poznamenává již téměř půlstoletá vzpomínka na rok 1968, skromného a skoro ostýchavého, ovšem ve vztahu k mocným zemím často velmi rezolutního Václava Havla označil oficiální kremelský politolog Vjačeslav Nikonov na počátku tohoto století za „nejantiruštějšího politika světa“, před pár lety přišly nepříjemnosti s americkým radarem – a podobných problémových míst ve vztazích by se našlo ještě dost a dost. V tuto chvíli má ale velvyslanec Remek proti svým předchůdcům jednu relativní výhodu – Vladimír Putin v krátkém projevu k převzetí jeho pověřovacích listin poznamenal: „Počítáme s důslednou realizací společných projektů v energetice včetně jaderné, jakož i v humanitární a kulturní oblasti.“ Pokud snad někdo v tomto vzkazu nezaslechl narážku eminentního ruského zájmu na dostavbě Temelína, tak to zdvořile připomínám.

Vladimír Remek má pro svou nejnovější funkci jistě dost výhod a dobrých předpokladů: je zejména starší generaci dobře znám, může se pochlubit zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu a také rozsáhlými kontakty z dob svých předchozích služebních pobytů v Moskvě. Od představitele malého postkomunistického státu takovýto post ovšem vyžaduje především hrdost, pevnost a důslednost – asi takovou, jakou v Rusku let devadesátých prezentovali pánové Rudolf Slánský a Luboš Dobrovský. Přejme velvyslanci Remkovi totéž a jen připomeňme, že úplně snadné to není.