Líbí se mi momenty, kdy člověk nachází sílu, jak překonat pocit vlastního vyčlenění, říká o své nové knize Exoti spisovatelka Šťastná

Čtěte také

Při poslouchání pamětnického příběhu jsem plakala, přiznává editorka Paměti národa Šťastná

„Hrdinové povídek byli vystaveni různým pohledům ze strany většiny – někdy byly zvědavé, někdy odsuzující, někdy soucitné, někdy až s úlevou, že uf, ještě že se to nestalo mně. Ale všichni byli nazíráni jako lidi, kteří se nějakým způsobem liší,“ popisuje Šťastná. „Často jsou to vlastnosti, které si ten člověk nese celým životem, a já jsem se snažila vybrat okamžik, kdy se projeví v nějaké dramatické situaci nebo kdy ten člověk nachází sílu, jak překonat pocit vyčlenění.“

Odlišnost od většinové populace nebo společenských norem a konvencí proto inspirovala i název – ten se ale při autorizaci pamětníky stal předmětem problému.

„Až v této fázi jsem si uvědomila, že je název kontroverzní, protože jedna dáma, jejíž příběh se stal předlohou povídky, reagovala hodně jednoznačně v tom, že ji název zraňuje.“ podotýká spisovatelka. „Řekla, že si nepřipadala jako žádný exot, ale jako oběť. A to bylo až ve chvíli, kdy šla kniha do tisku, takže už nebyla možnost to změnit.“

Čtěte také

Pronásledování Židů tady s 2. světovou válkou neskončilo. Přitom komunisté proklamovali, že nepodlehnou rasovým předsudkům, konstatuje historik Koutek

Příběh této pamětnice začíná za druhé světové války a její odlišností byl židovský původ, který vytvářel bariéru mezi ní a jejími spolužáky. Ta ústila na jedné straně v obrovskou potřebu zapadnout do kolektivu, a na druhé v krutou šikanu ze strany spolužáků.

„Její rodina v 60. letech emigrovala do Izraele a ona se do toho postavení dostala znovu v opačném gardu. Najednou přišla do nové země a nové školy jako někdo, kdo neumí hebrejsky,“ vypráví Šťastná. „V nahrávce Paměti národa mluví o tom, že v Izraeli si jako jedna z nich, jako někdo, kdo zapadá, začala připadat, až když šla na vojnu, která je tam povinná i pro ženy.“

Někdo, kdo nezapadá

Jiný příběh zase mapuje útlak ze strany státu založený na rasové diskriminaci, který se odehrál v 70. letech a vrcholí po revoluci.

Čtěte také

Lidé na bezdomovce nadávají, ale já je mám ráda, říká Růžena Ďorďová z Armády Spásy

„Růženu Ďorďovou jako sedmiletou holčičku s její sestrou sociálka doslova unesla do dětského domova, protože tam byly volné kapacity, které potřebovali zaplácnout, takže nejjednodušší pro ně bylo sáhnout do romské rodiny,“ uvádí.

„Dívky tam strávily dva roky. Během té doby za ně jejich maminka bojovala, obrátila se na soud, který nakonec uznal, že odebrání bylo protiprávní a děti se vrátily domů. Mezitím holky ztratily romštinu jako svůj jazyk a když se vrátily, tak si v širší rodině připadaly jako cizí.“

Příběh pokračuje po revoluci, kdy se z Růženy stala sociální pracovnice, která bojovala za práva Romů na důstojnou práci a život, jemuž stál v cestě rasismus a předsudky.

Vyprávět může každý

Pro Barboru Šťastnou jsou Exoti její dvanáctá kniha. Kromě toho, že sama píše, pomáhá svůj hlas objevit i zájemcům na kurzech tvůrčího psaní.

Čtěte také

Poezie není dřina, je to řemeslo a talent. Potřeba je cit k češtině a rytmu, radí básník Jan Kašpar

Motivace jejích studentů se přitom velmi liší. Někdo přichází, protože chce vyprávět svůj příběh, nebo jej sepsat pro své děti a vnoučata. Pro jiné účastníky má psaní terapeutický efekt, často ale přicházejí i zájemci, kteří si chtějí splnit sen a vydat knihu.

„Vyprávění je dovednost, kterou všichni můžeme zlepšovat. Začínám vždycky tím, že všichni jsme vypravěči a už to, jak každý sám sobě vyprávíme svůj životní příběh, je nějaká interpretace. Může to být příběh křivdy nebo naopak úspěchu,“ uzavírá Šťastná. „A totéž děláme i s příběhy potom v knihách.“

Poslechněte si záznam celého rozhovoru. Moderuje Renata Kalenská.