Liberálové a ti druzí aneb Kdo zvítězí v ideovém střetu naší doby

V roce přicházejícím je tedy možné očekávat střetnutí stoupenců obou směrů, píše Martin Sandbu v komentáři v britském deníku Financial Times.

Vše se prý odehraje na pozadí vývoje, kdy se vlády národních států budou snažit posilovat svou moc, zatímco dlouhodobé spory uvnitř jednotlivých společností se promění v potenciální konflikty mezi jednotlivými národy.

Probíhající strukturální změny ekonomik jednotlivých zemí zvyšují rozdíly mezi jejich obyvateli. Mezi nimi jsou ti, kteří z probíhajících hospodářských změn profitují, jiní ale nikoliv. A rozdíly mezi jednotlivými skupinami stále narůstají.

Hlasování o brexitu a vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách vynesly do popředí politiky reprezentující společenskou vrstvu, která má pocit, že jsou její zájmy a názory opomíjené, uvádí Sandbu. A jak čelní podporovatelé odchodu Velké Británie z Evropské unie, tak nový americký prezident podle něj vyhráli především díky slibu vypořádat se s dosavadním liberálním řádem.

Spolupráce se vyplatí

Triumfy politických vůdců politického středu a specificky zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem je pak prý reakcí, jejíž hlavní představitele je možné definovat jako obránce doposud panujících liberálních pořádků.

Do mezinárodního tábora těchto zastánců liberálního světa řadí Sandbu také instituce Evropské unie, řadu evropských vlád nebo Kanadu a Japonsko. Tito aktéři prý vyvíjejí organizovanou aktivitu v zájmu fungování systému založeného na vládě práva a otevřené ekonomické spolupráci. Komentátor Financial Times se domnívá, že se jedná o hodnoty prospěšné pro všechny.

Vůdcem tábora, který Sandbu označuje jako „protiliberální“, je prý neoddiskutovatelně americký prezident Donald Trump. Jeho záměry je údajně jasně možné vyčíst z inauguračního projevu, veškeré další praxe vládnutí i z nejčerstvější verze americké národní bezpečností strategie.

Donald Trump|foto: ČTK/AP, Evan Vucci,ČTK

Jedná se o představu světa, ve kterém nemůže existovat ekonomická prosperita jednoho státu, aniž by jiný tratil. A tak se jednotlivé národní vlády ocitají v pomyslné džungli, kde bojují jedna s druhou. Oba tábory, tedy liberální i neliberální, chtějí svět přetvořit k obrazu svému.

Analogie ke 30. letům

Martin Sandbu soudí, že k podobnému vývoji nedochází poprvé. Ve třicátých letech minulého století i v době studené války prý jednotlivé národy také stály před volbou, jakou ideologii budou následovat a jakým myšlenkám uvěří.

Následně došlo k seskupení jednotlivých zemí na základě jimi preferovaného směru. Jejich volba a následný ideový souboj byl také do jisté míry poháněný ekonomickými a sociálními rozdíly, které definovaly předchozí spor uvnitř jednotlivých společností. Ideový konflikt se následně přetavil v souboj na mezinárodní úrovni, který byl vedený veškerými způsoby a prostředky – včetně války, ať už přímé nebo v zastoupení.

V rámci jednotlivých zemí tehdy došlo k určitému potlačení vnitřních konfliktů. Cílem této politiky mělo být zajištění, že vnitřní vývoj nepodkope příslušnost k ideovému táboru, který si daný stát vybral. V liberálně politických zemích tak byly utlumeny projevy sympatií k fašismu nebo komunismu. Diktátorské režimy pak potlačovaly opoziční a nesouhlasné názory jako takové.

V současnosti neexistují žádné náznaky, že by současné globální přeskupování mělo přerůst do otevřeného válečného konfliktu. A stále můžeme mít naději, že k politickému násilí nedojde ani mezi znepřátelenými tábory uvnitř jednotlivých zemí. Existují ale tři oblasti, ve kterých se už bitva o budoucnost odehrává, myslí si Sandbu.

Obchod na prvním místě

Donald Trump na návštěvě Saúdské Arábie společně s králem Salmánem|foto: CC0 Public domain

První bojiště se podle něj nachází v oblasti mezinárodních institucí, jako je například Světová obchodní organizace (WTO). Druhé leží v prostředí tvorby mezinárodních spojenectví. Na jedné straně se tu snaží sbližovat Evropská unie, Austrálie, Japonsko, Kanada, Mexiko či Nový Zéland.

Je patrná i snaha o rozvinutí spolupráce v rámci Transpacifického partnerství (TPP), které původně iniciovaly Spojené státy, aby se z něho ale pod vedením Donalda Trumpa nakonec letos stáhly, dočteme se ve Financial Times.

Co se týká samotného amerického prezidenta, ten se zdá více nakloněný spolupráci s Ruskem a autoritářskými režimy jako Filipíny nebo Saúdská Arábie. Těm prý Trump dává přednost před dosavadními spojenci v rámci Severoatlantické aliance.

Druhá velká krize

Ze zemí Evropské unie k tomuto táboru tíhnou Maďarsko a Polsko, na rozhodnutí o směřování Rakouska se pak stále ještě čeká, popisuje Sandbu. Zároveň soudí, že paradoxně nejvýznamnějším bojištěm mezi liberálním a neliberálním politickým přístupem je vnitropolitický vývoj v jednotlivých státech. A výsledky tohoto vnitřního zápolení prý budou určující.

Jestliže motorem příklonu ke komunistickým myšlenkám byla velká ekonomická krize, dnes populistický nacionalismus čerpá sílu ze špatného přístupu k vyrovnání se s následky poslední finanční krize. Druhý zdroj komentátor spatřuje v často neexistující nebo špatně prováděné politické odpovědi na probíhající změny ekonomické struktury.

V dlouhodobém hledisku prý mají větší naději stoupenci politického a ekonomického liberalismu, protože odklon od něj může poškodit všechny. Z krátkodobého hlediska mají ale šanci izolacionisté, kteří na omezený čas mohou dosáhnout dobrých ekonomických výsledků.

Pokud ale skutečně chtějí stoupenci liberalismu nakonec převážit, musí docílit fungování systému, který umožní všem společenským vrstvám profitovat z generovaného bohatství. „V globální bitvě idejí musí liberálové prokázat stejný centristický radikalismus, jaký ukázali v minulosti v době nástupu fašismu i v průběhu studené války,“ uzavírá Martin Sandbu svůj komentář v deníku Financial Times.