Levicový extremismus na české politické scéně
Jedním z rozšířených mýtů české politiky, které vznikaly krátce po pádu komunistického režimu začátkem 90. let, byla představa, že levicový extrémismus je na ústupu: listopadový převrat roku 1989 odebral definitivně komunistům monopol moci a zdálo se, že podíl lidové podpory, kterou by komunistická strana mohla získat ve kterýchkoli příštích volbách, už bude jenom klesat.
Přesvědčeni o tom byli snad všichni demokraté a stoupenci nových, polistopadových poměrů - tedy naprostá většina veřejnosti - a na první pohled to vypadalo, že tomu ani nemůže být jinak: kdo by volil stranu, zodpovědnou za dobu útlaku a nesvobody předchozích 42 let?
Dnes, po více než 12 letech od sametové revoluce, se teprve necháváme vyvézt z omylu. Přestože naši komunisté nadále představují politickou sílu, která má tak zvaně nulový koaliční potenciál, to znamená, že žádná jiná politická strana, zastoupená v parlamentě, ani dnes není ochotna pozvat komunisty do vládní koalice, neboť by tím přinejmenším "ztratila tvář" před svými voliči, volební podpora komunistů na rozdíl od tehdejších představ nijak výrazně neklesá, spíše lze říci, že stagnuje přibližně kolem 15 procent.
Před deseti lety, ve volbách roku 1992, obdržel tzv. Levý blok, představovaný hlavně komunisty, 14 % odevzdaných hlasů. V dalších volbách v letech 1996 a 1998 získala KSČM přibližně 11 % a letos podle předvolebních průzkumů veřejného mínění jí pravděpodobně odevzdá svůj hlas opět necelých 15 % voličů.
Kladu si otázku, kdo jsou dnes voliči komunistické strany. Jsou to snad lidé, kteří si vážně přejí návrat minulého režimu anebo jsou jen znechuceni praktikami demokraticky zvolených vlád a hlasují pro komunisty vlastně jen z jakéhosi nepříliš promyšleného protestu? Nechce se věřit tomu, že by 15 procent občanů naší země opravdu chtělo zavést nějakou, třeba novější formu diktatury proletariátu. Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde se někdejší komunistické strany dávno nejen přejmenovaly, ale hlavně vnitřně zásadně proměnily v "demokratické" levicově orientované politické síly, které samozřejmě už nemají nulový koaliční potenciál jako KSČM, ale běžně vstupují do vlády a dokonce občas vítězí v parlamentních volbách, naši komunisté žádným takovým vnitřním vývojem neprošli.
Snad proto, že komunisté v České republice stále ještě nejsou ochotni jednoznačně si přiznat spoluzodpovědnost za zločiny, které v minulosti komunistická strana napáchala, nehledají žádné poučení a nechtějí ze své účasti na dřívějších událostech vyvozovat důsledky, zůstávají nadále jakousi pátou kolonou a politickou silou, která brzdí normální demokratický vývoj.
Nezbývá než se smířit s tím, že dokud se komunisté v České republice vnitřně neobrodí, budou svým relativně velkým podílem v parlamentě dále blokovat utváření normálně fungující vládní koalice i opozice. A s jistotou můžeme tvrdit, že dokud z lavic českého parlamentu nezmizí extrémní levice, zůstaneme tzv. post-komunistickou zemí.
ČRo 6 / RSE 16. ledna 2002
Napište nám: rse@cro.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.