Léto bez peněz a zázemí. Co dětem ze znevýhodněných rodin dává tábor, kde si tvoří vlastní pravidla?
Letní prázdniny nejsou pro každé dítě úlevou. Volné týdny bez školy znamenají méně kontaktu s vrstevníky, víc času o samotě, nebo bezbřehé brouzdání na internetu – častěji u dětí ze sociálně znevýhodněných rodin a nepodnětného prostředí, kde chybí finance nebo zájem rodičů o kvalitní volnočasový program. Neziskové organizace po celé republice pro ně chystají letní pobyty, které nefungují jako běžné tábory. Co to dětem a dospívajícím dává a kde tyto akce narážejí na limity?
editace: Markéta Vozková
sound design: Jaroslav Pokorný
článek: Veronika Gábor
hosté epizody:
Jakub Václavů, ředitel obecně prospěšné společnosti Proxima Sociale
Sandra Mátlová, která v jihomoravských Hustopečích vede pobočku Centra pro ohroženou rodinu Ratolest Brno
Simona Janeková – sociální pracovnice, Terénní program při NZDM Free klub,
Zuzana Malá, sociální pracovnice, Terénní program při NZDM Free klub, SKP-CENTRUM
Třináctiletý Samuel z dětského domova v Dolních Počernicích se před dvěma lety poprvé v životě dostal za hranice – do Skandinávie pod stan. Cestu i doprovod mu zaplatil sponzor. Desetiletá Sofie z domova v Novém Strašecí zase loni prožila léto nabité tábory, na jeden ji vzala organizace Dobré víly dětem, která dětem v ústavní péči zajišťuje volný čas.
Takový prázdninový program ale nevzniká náhodou.
Nejdřív dítě, pak program
Za většinou podobných akcí stojí neziskové organizace a jejich tábory se od běžných liší třeba počtem účastníků. Pražská Proxima Sociale vezme na jeden pobyt nejvýš 27 dětí, někdy jede jen s patnácti, v brněnské Ratolesti připadají na dvanáct dětí čtyři pracovnice.
Program vzniká až podle toho, kdo přijede, a pravidla soužití a spolupráce si děti stanovují samy.
„Pro nás není tím zásadní program, ale charakteristiky dětí, které přijedou,“ shrnuje Sandra Mátlová z Centra pro ohroženou rodinu Ratolest Brno, která vede jeho hustopečskou pobočku.
Stejní lidé, které děti znají
Aby to fungovalo, musí na táboře být dospělí, které děti znají z předchozích celoročních aktivit. Pobyt není dovolená, kde je o všechno postaráno: děti musí vařit, včas vstávat i chodit spát a na programu se podílet. A přijet nemůže kdokoli.
„Nebereme žádné dobrovolníky ani stážisty. Vždycky to musí být člověk, který už s námi spolupracuje. To je klíč, protože chceme navázat na svou práci a na znalost dítěte,“ říká Jakub Václavů, ředitel pražské Proximy Sociale.
Děti se vracejí
Pardubické SKP-CENTRUM svým akcím říká preventivní. Na tábor s nejvýš šestnácti dětmi jezdí tým, v němž jsou tři vyškolení krizoví interventi. „Snažíme se je motivovat k samostatnosti, aby poznaly, že volný čas jde trávit i jinak než sedět venku ve městě na lavičkách,“ popisuje sociální pracovnice Simona Janeková.
Odměna přichází až po táboře, když dítě začne službu využívat dál. „Když se povede vybudovat důvěrný vztah a klient se pak stane součástí našich služeb, je to největší ocenění,“ dodává její kolegyně Zuzana Malá.
Všechny tři organizace přitom stojí na dotacích a darech. Kdyby dotační titul vypadl, kapacita táborů by podle Jakuba Václavů výrazně klesla.
Jak vypadá večerní ohlédnutí, při kterém si děti a pracovníci říkají, co se povedlo a co by šlo příště jinak? A co obnáší krizový plán pro dítě, které přijede s úzkostmi? Poslechněte si celý pořad.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
