Léto 1996: Nevýhra Klausovy ODS, slepé střevo Gregoryho Pecka a Michael Jackson v Praze

28. srpen 2026

Letním měsícům novináři říkávají okurková sezóna. Prostě čas zavařování okurek, kdy se nic moc neděje a není o čem informovat. Jak svědčí zpravodajství dochované v Archivu Českého rozhlasu, o třetím čtvrtletí roku 1996 to tedy rozhodně neplatilo.

První prázdninový měsíc byl poznamenán jednáním o důvěře menšinové vládě. Ta vzešla z červnových voleb. Vyhrála je do té doby vládnoucí ODS, ovšem byla to – jak by řekl její tehdejší předseda Václav Klaus – tak trochu nevýhra.

Rok 1996. Václav Havel (vpravo) domluvil pokračování vlády Václava Klause (druhý zleva). Na snímku je ještě Josef Lux (vlevo) a tehdejší šéf opozice Miloš Zeman

Volební výsledek měla „Ódéeska“ sice téměř stejný jako o čtyři roky dříve, tedy něco přes 29 procent, ale kvůli jinému počtu stran ve Sněmovně a pravidlům přepočtu ztratila osm mandátů. Její dosavadní vládní koaliční partneři – lidovci a ODA – si ve volbách oproti těm předešlým dokonce trochu polepšili, ale dohromady tyto tři strany nezískaly tolik poslanců, aby měly ve Sněmovně většinu. Měly jen 99 křesel.

Zbytek, 101 hlasů, si rozdělily tři strany. Druhá nejúspěšnější ve volbách, sociální demokracie, kterou od vítězné ODS dělila tři procenta, pak komunisté a strana Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (populistické uskupení, v jehož čele stál Miroslav Sládek, který se nově dostal Sněmovny).

S populisty ani komunisty do vlády nejdeme!

A právě to, že se do Sněmovny dostali komunisté a Sládkovi republikáni hodně zkomplikovalo skládání vlády. S komunisty totiž tehdy žádná demokratická strana do vlády jít nechtěla. A s republikány jakbysmet.

Čtěte také

Republikáni se projevovali silně populisticky, extrémně národovecky a zejména jejich předseda si liboval v kontroverzních výrocích, které často balancovaly na hraně rasismu. V roce 1996 si žádná strana, která se považovala za demokratickou, nechtěla vládní spoluprací s republikány zadat.

A tak se sociální demokrati uvolili, že umožní vznik menšinové vlády ODS, ODA a lidovců, výměnou za křeslo předsedy Sněmovny pro Miloše Zemana a další funkce ve Sněmovně. Zeman byl skutečně zvolen, ale pak začal koalici tak trochu napínat a žádat všelijaké ústupky. Nakonec 23. července dostala vláda v čele s Václavem Klausem důvěru.

Nová oktávka a Jackson na Letné

Na začátku července se jako obvykle konal filmový festival v Karlových Varech. Na jeho 31. ročník přijela například Whoopi Goldbergová, Pierre Richard, Gregory Peck nebo Alan Alda. Gregoryho Pecka během festivalu postihl akutní zánět slepého střeva a musel být operován v karlovarské nemocnici. S chirurgem, který ho operoval a patrně mu zachránil život, se pak prý vděčná hvězda ještě několikrát setkala. 

Zlatá vodní slalomářka Štěpánka Hilgertová při rozhovoru pro Radiožurnál na LOH v Atlantě, 1996

Na přelomu července a srpna se konaly letní olympijské hry v americké Atlantě. Naše výprava uspěla. Ovšem jinak se na olympiádu v Atlantě nevzpomíná v dobrém, poznamenal ji teroristický útok ultrakonzervativního katolického extremisty, po kterém zemřeli dva lidé a stovka byla zraněna.

Prvního září byla představena oktávka – tedy první nová škodovka od doby, kdy mladoboleslavskou automobilku převzal německý majitel. Pásku nové výrobní linky pro Octavie přestřihl prezident Václav Havel, který se o pár dní později na Pražském hradě setkal s Michaelem Jacksonem. Ten totiž sedmého září na pražské Letné zahajoval své světové turné History.

Na koncert dorazilo 120 tisíc diváků. První hodinu koncertu živě přenášel Radiožurnál a s Jacksonem na podiu vystupovalo také několik členů Dismanova dětského rozhlasového souboru.

Více si poslechněte v pořadu Archivu Plus o třetím čtvrtletí roku 1996. Připravila ho Veronika Kindlová.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.