Legenda o klášteru Velkého zvonu

Pekingský klášter Velkého zvonu se proslavil po celé Číně svým obřím zvonem, kterému se ne nadarmo říká Král zvonů. Zvon vznikl za dynastie Ming, vládnoucí v letech 1368 až 1644, v prvních letech éry Yongle, tedy někdy mezi lety 1403 až 1425. Zvonařská dílna, ve které byl odlit, stála západně od pekingské Bubnové věže a těm místům se dodnes říká U zvonařské dílny.

Kvůli výrobě tohoto gigantického zvonu, který je téměř 7 metrů vysoký, má vnější průměr 3,3 metru a váží přes 42 000 kilogramů, bylo popraveno mnoho řemeslníků a úředníků dohlížejících na jeho výrobu. Tehdy vládnoucí císař Chengzu totiž rozhodl, že chce zvon, jehož vyzvánění musí být slyšet na sto čínských mil daleko, což je dnešních 50 kilometrů. Po každé, když byl zvon odlit, provedla se zkouška. Nedostál-li zvon císařským požadavkům, byli všichni úředníci pověření jeho výrobou, včetně řemeslníků, vydáni katovi.

Dovolte, abychom vám nyní vyprávěli legendu o tom, jak byl tento nanejvýš obtížný technický úkol splněn.

Podle starého příběhu, který se traduje v Pekingu, byl dohledem nad třetím pokusem o výrobu zvonu pověřen úředník ministerstva veřejných prací jménem Yang. Když přišel do slévárny, podrobně se vyptal, proč byly předchozí dvě skupiny popraveny, a poznal, že ani on zřejmě nedokáže uniknout popravě. Každý den se kvůli tomu trápil, i doma jen smutně vzdychal. Panu Yangovi bylo už přes 40 let a měl jen jedinou dceru. Žena mu zemřela před třemi roky a spolu s dcerou na sobě navzájem záviseli. Pan Yang se stále tvářil velmi ustaraně a jeho dcera se pro to velmi trápila. Jednoho dne, když se pan Yang vrátil ze zvonařské dílny, vypadal velmi zoufale, nic nepojedl, a tak jak byl oblečený, si rovnou lehl do postele. Dceři se po mnohém naléhání podařilo zjistit, že na odlití zvonu mu už zbývá jediný den. Pokud hlas zvonu nebude slyšet na 100 mil daleko a nesplní tak císařův rozkaz, bude jemu i všem rodinným příslušníkům useknuta hlava. Celou noc nepromluvil ani slovo. Druhý den brzy ráno se chystal vyrazit do zvonařské dílny. Dcera ho požádala, aby ji vzal s sebou. Pan Yang si pomyslel, že jejich smrt je stejně nevyhnutelná, a proto tentokrát svolil.

Když společně dorazili do dílny, řemeslníci již měli připravený doruda roztavený bronz, který vřel v tavicím kotli. V celé slévárně panoval velký shon. Dcera se držela svému otci v patách a všemu tiše přihlížela. Když se řemeslníci chystali odpíchnout tavicí pec, zavřela oči a jedním skokem se vrhla do tavicího kotle. Pan Yang skočil kupředu, aby jí v tom zabránil, ale v nastalém zmatku se mu podařilo zachytit jen dceřin střevíc. Silueta jeho dcery se v jediném okamžiku rozplynula v kotli plném rozžhaveného bronzu. Žalem zdrcený otec přikázal řemeslníkům, aby odpíchli pec a odlili zvon. Když pak poprvé zvon zkoušeli, nikdo by si nepomyslel, jak zvučně a jasně bude znít. Jeho hlas se nesl daleko přes sto mil. Jen když dozníval, jako by v něm bylo slyšet slovo "střevíc". Lidé, kteří to slyšeli, říkají, že to slečna Yangová chce po otci svůj střevíček. Od těch dob, na uctění památky této hrdinky, která obětovala svůj život, aby pomohla ostatním úspěšně splnit jejich úkol, se každý rok v klášteře Velkého zvonu přináší na oltář jeden pár vyšívaných střevíčků.

No, a zde náš příběh o klášteru Velkého zvonu a o legendě, která je s ním spojena, končí. Zbývá jen dodat, že místo, kde klášter Velkého zvonu leží, je možné v Pekingu nejen zhlédnout, ale co víc, je zde možné i pocítit atmosféru tohoto neobyčejného příběhu. Jeho návštěva každoročně potěší mnoho turistů, a to jak prohlídkou, tak i vzpomínkou na jeho slavnou historii a legendu, která se k němu váže. Doufáme, že pokud budete mít příležitost hlavní město Peking navštívit, určitě si prohlídku kláštera Velkého zvonu nenecháte ujít.