Ladislav Adamec. Podal ruku Havlovi, ale „československý Gorbačov“ se z něj nestal
Dnes už si to jméno z mladé generace možná nikdo nevybaví, a přesto mluvíme o muži, který na konci komunistické éry řídil československou vládu. Ladislav Adamec se stal premiérem v říjnu 1988 a vydržel v této funkci pouhý rok a necelé dva měsíce. Vypadá to jako krátká epizoda, ale bylo mu dopřáno stát se jedním z aktérů listopadové revoluce roku 1989.
Jako politik byl trochu Jekyll a Hyde – navenek lidový a rozhodně méně kožený než jeho souputník Miloš Jakeš i jeho předchůdce Lubomír Štrougal. Působil angažovaně, někdy zapáleně, ale jeho slovník zůstával často aparátnický ve své neurčitosti a ve schopnosti mnoha slovy nic přesně nepojmenovávat.
Přesto Ladislav Adamec od jisté chvíle prokázal neomylný tah na branku a touhu po moci. A během listopadových dnů se dokonce projevil jako dobrý politický taktik. Proč to pro úspěch nestačilo?
Názorově bezbarvý straník
Ladislav Adamec byl rodákem z Frenštátu pod Radhoštěm. Během válečných let krátce studoval gymnázium a maturitu pak složil na obchodní akademii, do konce války pak byl totálně nasazen jako pomocný dělník ve vojenské správě ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Čtěte také
Do KSČ vstoupil jako dvacetiletý v roce 1946 a až do konce 60. let bychom ho našli v různých manažerských a aparátnických funkcích v severomoravském kraji. dotáhl to mimo jiné na náměstka ředitele Gumáren Zubří a později na náměstkování předsedovi severomoravského KNV.
Svou dokonalou názorovou bezbarvostí si Adamec v roce 1968 ani náznakem nezadal, přidržel se pozice „ani ryba, ani rak“ – ani reformátor, ani konzervativec. Když se pak účtovalo, byl v bezpečí. O dva a půl roku později už se o reformním experimentu v československých médiích mluvilo jako o době temna.
I v normalizačních letech 70. a 80. se Ladislav Adamec profiloval jako ekonomický odborník a v pozici místopředsedy zároveň po celou tu dobu neměl na starosti žádný konkrétní resort, a tudíž byl opět tak trochu v závětří. To se změnilo v roce 1987, kdy byl jmenován předsedou české vlády.
Český Gorbačov?
A teď už uděláme střih až do roku 1988. Když podával dlouholetý předseda federální vlády Lubomír Štrougal demisi, k fanfárám a obřadnému děkování to mělo daleko.
Štrougal údajně odcházel s pocitem frustrace, veřejně pochopitelně neventilované, že s Husákem prohráli malou vnitrostranickou bitvu mezi nimi dvěma a konzervativci typu Vasila Biľaka.
Čtěte také
Štrougal na podzim 1988 odešel dokonce i z ÚV a Husáka z čela strany konzervativci vyštípali už na podzim 1987, přičemž mu ponechali jenom reprezentativní funkci prezidenta republiky.
Adamec stál někde uprostřed – byl si vědom toho, že ve stávajícím modu vivendi už to v Československu dlouho nepůjde, na druhou stranu o politické reformě aspoň ve stylu Gorbačovovy glasnosti s odbouráním cenzury a drsnou kritikou zezdola nahoru se mu ani nezdálo. Navíc se za Štrougala ani Husáka Adamec nijak nepostavil, svým způsobem jim dokonce při klíčových debatách v politbyru spíš mydlil schody.
Možná sám sebe viděl jako reformátora ve stylu Michaila Gorbačova, který rozhýbe ekonomiku, aniž by riskoval politické reformy a otřesy. Že to je iluze, mu nedošlo skoro až do posledních dnů jeho politického angažmá.
Jednání s Občanským fórem
Ladislav Adamec byl do událostí po masakru na Národní třídě vtažen už návštěvou dvou studentek, které se za ním neohroženě vypravily přímo do jeho letenského bytu. Klára Pospíšilová a Věra Krincvajová se tehdy rozhodly ukázat premiérovi doslova na vlastní kůži, co jsou státní represivní složky schopny udělat.
Pravda je, že ačkoliv Adamec zprvu odmítal jednat přímo s Václavem Havlem, jeho pravidelná jednání s Občanským fórem mu do značné míry přinesla zápis do historie. Fotografie z podání ruky Václava Havla s Ladislavem Adamce 26. listopadu 1989 před prvním jednáním v Obecním domě patří k ikonickým obrazům revoluce.
Miloš Jakeš zůstával během revolučních dní stranou a jeho nástupce Karel Urbánek sice s OF jednal, ale ukázal se jako partner k diskusi nepoužitelný. A tak zůstával relativně dlouho Ladislav Adamec jako už nikoli soudruh premiér, ale pan premiér, prakticky jediným vysokým politikem komunistů, se kterým byla jakási řeč.
Během Adamcova osmiminutového vystoupení ovšem lidé pochopili, že tohle jsou stále jen řeči o takzvané perestrojce v sovětském duchu, a to slovo lidé vnímali už spíš jako přestrojení, přelakování, spravování nespravitelného. V okamžiku, kdy měl Adamec skončit přes Taxisův příkop a přihlásit se ke generální stávce, neudělal to. Od toho okamžiku jeho hvězda rychle zhasla.
Zatímco na začátku se mu tleskalo, pak už ho vyprovázely jenom skandování „Už je pozdě“, „Demisi“, „To už tady bylo“ a „Čtyřicet let stačilo“. Jinými slovy – v jednotě je síla bylo sice oblíbené heslo revoluce, ale nikdo si pod tím asi nepředstavoval jednotu se čtyřicet let vládnoucí bolševickou partají.
Byl Ladislav Adamec ve správném čase na správném místě? Jaká byla jeho další kariéra po roce 1989? Poslechněte si celý Archiv Plus, který připravil Jan Sedmidubský.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
