Kupčení s hlasy zamezí pouze přímá volba prezidenta

Ano, ve Španělském sále Pražského hradu byla v pátek a sobotu atmosféra, jež by se dala krájet. Uchazeči o post hlavy státu přednesli dva velmi kvalitní a obsažné projevy, a potom už jen tiše přihlíželi banálnímu politickému zápasu. Všimněme si však s uspokojením, že poslancům a senátorům stálo zato vést několikahodinovou při o principy a pravidla. Jinde a jindy by se rovnou válcovalo, v banánových poměrech třeba i střílelo. V České republice volitelé soutěžili v argumentaci pro a proti veřejné volbě.

Nejednoho občana nejspíš napadlo, jestli cena za veřejnou volbu nebyla příliš vysoká: lanaření poslanců a senátorů, osobní ataky, dokonce i následné hospitalizace... Při tajné volbě by bylo svým způsobem zhasnuto. Představme si, co by se dělo poté. Korupce a intriky by dosáhly vrcholu. Byli bychom snad klidnější jen proto, že bychom celý ten svinčík neviděli? Uvažujme.

Ve veřejné volbě jsou zainteresovaní alespoň nuceni stát za svým názorem zpříma a veškerou odpovědností. Pokud chci kandidáta X nebo kandidáta Y, patrně vím proč a stojí mi to i za případnou roztržku s vlastní politickou stranou. Hlasování v přítmí nahrává zbabělcům. Zkusme ocenit místo toho ty, co se nečekaně jsou ochotni přihlásit do tábora domnělého protivníka otevřeně a odůvodněně.

Další pokračování debaty o veřejné a tajné volbě je zbytečné. Obě varianty jsou legální i legitimní, veřejná volba navíc koresponduje s doslovným zněním jednacího řádu Poslanecké sněmovny, kterým se společná volební prezidentská schůze obou komor řídí. Komplikace přinášejí obě dvě, pouze volba tajná má tendenci je před občany skrýt.

Jistotou je, že v polarizované společnosti, kterou nejlépe charakterizuje předloňský pat ve sněmovních volbách, se na parlamentní půdě válčí prakticky o všechno. O vládu, osud skoro každého zákona i o prezidenta a cestu, jímž bude nalezen. Dokud voliči poměry nezmění, situace se příliš neuklidní.

Spolu s upozaděním vizí Václava Klause a Jana Švejnara zkusme politovat také nadúrody plevelnatého kupčení se senátorskými a poslaneckými hlasy. Slibuje se modré z nebe. Ovšem pamatujme na upřímná slova Marka Dalíka pronesená na jaře 2006: Budeme s nimi jednat a pak je pošleme...- no zkrátka někam. Láska politických nákupčích po zajících skáče.

A když neuspějí, přistoupí klidně i k výhružkám. Lidovečtí senátoři by mohli, a to i do médií, povídat, kdyby se jim chtělo. Líčili by příběhy příslibů pomoci při znovuzvolení v nadcházejících senátních volbách, jiní by mohli přidat historky o varovných signálech, o jakéže funkce by mohli přijít, kdyby se nepřidali k partě neomylného vůdce. Z tohoto pohledu musí být člověku například senátora Josefa Kalbáče líto. Coby slušný a v politice nezkušený muž se ocitl v drsném malostranském prostředí a najednou představuje klíčovou kótu, která musí být dobyta pro úspěšné završení prezidentské kampaně. V obdobné situaci se nachází senátor Barták i jiní Kalbáčovi kolegové z KDU-ČSL, neméně urputně se bojuje o sociálně demokratického poslance Snítilého.

Do toho všeho chaosu pak připočítejme komunistickou parlamentní enklávu, která na pozadí prezidentské volby soustavně zvyšuje svoji cenu. Její podpora Václavu Klausovi může rozhodnout. Když se komunisté naopak rozhodnou pomoci Janu Švejnarovi, nemusí být těmi rozhodujícími, ovšem přehlédnout nelze lákadlo, že v jím zaštiťované případné vítězné prezidentské koalici by získali pro budoucnost mnohem více. Pět alternativních kandidátů, představených Vojtěchem Filipem, je pouhou clonou. Ačkoli vyjednávání s pravicovou a silně euroskeptickou Janou Bobošíkovou naznačuje, že KSČM je v záchvatu populismu ochotna učinit téměř cokoli.

Slunce nezhasne ani v případě vítězství Václava Klause, ani po úspěchu jeho vyzyvatele. Rovněž vládní koalici nepostihne osudové zemětřesení. Nechejme proto v pátek poslance a senátory v klidu pracovat klidně i celé desítky hodin. Pouze si přejme, aby jejich kroky vedla vlastní vůle, nikoli nápověda podezřelých Šloufů a Dalíků.

Snad jenom jeden vskutku radikální závěr můžeme učinit již nyní. Nevzhledný chaos, jehož jsme svědky a který provází jakoukoli formu parlamentní volby prezidenta, může odstranit jedině rychlé uzákonění volby přímé, všemi občany. Milióny voličů se korumpuje hůře, než pár stovek. A dokonce i nedávná přímá volba prezidenta v Srbsku znovu dokládá, že riziko triumfu bavičů, populistů či demagogů je minimální. Veřejnost se chová přinejmenším stejně racionálně jako poslanci a senátoři, nadto je mnohem méně ovlivňována spletitou pavučinou politických vazeb, závazků a obchodů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .