Kůň jako člen rodiny: chudší rodiny v Rumunsku by ho za auto nevyměnily, ze silnic ale pomalu mizí

K tradičnímu domu na rumunském venkově patří pole a k poli patří kůň. Rolníci je teď stále častěji nahrazují traktory, běžné rodiny raději investují do automobilu. Zejména pro starší obyvatele je ale zvíře nenahraditelným členem rodiny. Pro chudší Rumuny je zase kůň a dřevěný povoz často jediným zdrojem příjmu. Sousedům pomáhají s převozem sena, dřeva nebo vypěstované zeleniny.

Šedý kůň pojmenovaný Doru je chloubou rodiny pana Zamfira. Na ohlávce má přivázané výrazné červené pentle. Prý ho ochraňují, kdyby na něj chtěl někdo seslat zlé zaklínadlo.

Posbírat kovy a posekat trávu

Děti, padesátník Zamfir v klobouku ozdobeném pavím perem i jeho manželka v tradiční sukni mi zdůrazňují, že jde o hřebce. Jsem na písčitém dvoře, u stáje vedle velké hromady rezivějícího šrotu. Některé dny je práce, to objíždíme okolní domy a vybíráme starý kov, kterého se lidé chtějí zbavit. Každý den ale musíme jet pro koně nasekat trávu,“ povídá mi Zamfir.

Kůň vyžaduje spoustu péče. Každý den s ním majitelé jedou pro trávu, kterou pak zvíře spásá přímo z vozíku v bezpečí domova

Romská rodina má Dorua od jeho narození, podle Zamfira je to jejich miláček a zároveň hlavní zdroj obživy. Podobných sběračů starého železa je v třítisícovém Bechetu spousta.

Pravidla koňských povozů

Dřevěný povoz za koněm je pro Rumunsko typický – zešikmené stěny, čtyři kola s pneumatikami a kozlík vystlaný dekou. Já si teď vyskočím,mým řidičem je asi čtrnáctiletý kluk Sorin. Varuje mě, že se mám pevně držet.

Projížďka je to hodně kodrcavá. Myslím, že až sesednu tak budu hodně natřesený. Naštěstí po asi dvou stech metrech přijíždíme k vyasfaltované silnici, páteři města Bechet. Kolem jezdí auta a další povozy.

Přestože jde o symbol rumunského venkova, koňské povozy pomalu mizí. Rumunská vláda ve jménu modernizace a bezpečnosti zakázala jízdu po hlavních silnicích. Policie zase volá po zavedení řidičských průkazů pro kočí. Lidé ale omezení, jak se můžu sám přesvědčit, příliš nedodržují.

S povozy mizí také vzpomínky

Když jsem byl malý byla jich všude spousta, každý měl na zahradě koně. Když jsme si hráli daleko od domova, tak jsme na cestu zpátky prostě naskočili na projíždějící povoz a nechali se svézt domů,“ vzpomíná Laurentiu, který z Bechetu odešel do zahraničí za studiem vysoké školy.

Čtěte také

Je to náročné starat se o koně. A když se to sečte, stojí to víc než auto. Lidé už koně tolik nekupují. Mají je spíš starší lidé, ti staromódnější. Ti by je za auto nikdy nevyměnili,“ myslí si.

A o víkendu závodní kočáry

Mladí kluci z Bechetu si koně užívají po svém. Třiadvacetiletý muž, i on se jmenuje Sorin, se živí tím, že s koněm pomáhá zemědělcům. O víkendech ale s kamarády organizuje za městem závody.

Místo pracovního povozu za koně zapřáhnou závodní kočár. Na kilometr dlouhé silnici za městem pak poměřují schopnosti zvířat a sázejí na vítěze.

autoři: Ladislav Novák ,
Spustit audio

Související