Kultovní záležitost Lucerna. Stavitel Havel měl odvahu experimentovat
Pražané a návštěvníci hlavního města mnohdy při svém těkavém a rychlém pohybu nevnímají materiální a duchovní hodnoty multifunkčního paláce Lucerna na Václavském náměstí.
Často tak jen procházejí a míjejí jeho architektonické krásy. Symbol „lucerny“, zaznamenaný na několika místech paláce, už dávno nebudí takovou pozornost, přesto je stále tento prostor jakousi kultovní záležitostí.
Inženýr Vácslav Havel (dědeček prezidenta Václava Havla) v letech 1905-1920 usilovně pracoval na tom, aby palác byl ozdobou náměstí, udával směr společenského dění, životního stylu, trendů i společenských konvencí. Povedlo se mu to a majitelé – manželé Havlovi tyto vize respektují a jeho záměry rozvíjejí.
Multifunkční palác, protkaný nejstaršími pasážemi v Praze, byl mimořádnou stavbou moderní architektury, při které ing. Stanislav Bechyně použil jako vůbec poprvé na našem území technologii železobetonu.
V roce 2017 byla tato unikátní stavba, veřejností vnímána jako součást národní identity pro svou historickou, společenskou vazbu a tradice, zařazena do kategorie Národní kulturní památky. Tento statut dává určitou záruku, že při opravách budou dodržovány restaurátorské metody.
Proč Lucerna?
Díky memoárům rodiny Havlových, zejména syna stavitele Václava Maria Havla, se dochovaly cenné archiválie a fakta. „Když jeho projekt byl dokončen, ukázal mé matce návrh fasády do Vodičkovy ulice. Jakmile jej uviděla, prohlásila, že je to jako velká lucerna. Otec ihned na tuto poznámku reagoval tím, že řekl: „To by byl dobrý název pro celý dům. Je to slovo české, které však dobře může vyslovit i cizinec.“ Tak vznikl název „Lucerna“.
Byl ihned vkomponován otcovou technickou kanceláří v konzultaci s akademickým sochařem Václavem Prokopem do štítu budovy, kde je v kamenině jasně viditelný dodnes. Toto se událo na konci roku 1906 nebo začátkem roku 1907. Lucerna byla první otcovou stavbou v tomto století, při níž ve fasádě opustil secesní styl.“
Vzpomínky syna jsou svědectvím doby a my můžeme pochopit genezi celého záměru a původ jména. Stavitel, vizionář, průkopník prvků moderní architektury ing. Havel měl šťastnou ruku na tvůrce české architektury a výtvarného umění, jakými byli Osvald Polívka, Čeněk Vořech, Josef Wenig, Jaroslav Horejc, Mikoláš Aleš či Jan Štursa. Sám Havel tak završil touto nadčasovou stavbou svou stavitelskou a podnikatelskou dráhu.
Na přípravě tohoto zajímavého projektu pracoval od roku 1905 do 1920. Měl odvahu experimentovat. Jak vyplývá ze vzpomínek jeho syna V. M. Havla, byly to právě zahraniční cesty do velkých metropolí, které ho inspirovaly. Rozvoj obchodních domů, které vznikaly v polovině 19. století, souvisel s urbanizací, dopravou a masovou výrobou.
Podle Michaely Brožové můžeme za první obchodní dům na světě považovat pařížský Bon Marché (1861). Havel se rozhodl do objektu Lucerny zahrnout po vzoru jiných staveb kulturní a restaurační prostory (30 procent), ateliéry a byty (30 procent), obchody (23 procent) a kanceláře (17 procent) – tedy v určitém poměru. Prostory jsou přístupné z pasáže a propojené ulicemi Vodičkovou a Štěpánskou.
Lucerna na etapy
Podle dochovaných spisů je zřejmé, že s vlastní stavbou Lucerny bylo započato v roce 1907, po zbourání starých budov v roce 1906. Výstavba objektu byla rozdělena do tří etap, jak dokládá ukázka z připravované knihy Mé vzpomínky V. M. Havla.
„Poměrně malá stavební kancelář, provádějící vedle projektových prací a některých prací stavebních, jako například jsou práce zednické, zemní, štukatérské a hlavně koordinační a stavebního dozoru, umožňovala mu ekonomicky zadávat odborné práce nejlepším specializovaným firmám, které zaručovaly nejmodernější provedení těchto prací. Otec velmi pečlivě sledoval v cizině i doma různé konstrukční, materiálové a provozní novinky. Tak při stavbě obytné části domu do Vodičkovy ulice otec zadal provádění betonových stropů systémem firmy Feifer.“
Druhá etapa výstavby Lucerny spadá do roku 1913. V té době měl již Havel zakoupenu Aehrenthalovu zahradu a dům do Štěpánské ulice čp. 628-II, v celé šířce navazující na nádvorní budovy první etapy. Z doby před rokem 1913, tedy před první světovou válkou, existuje podrobně prokreslený plán velkého podzemního sálu, který měl sloužit víceúčelově i se zařízením pro ledovou plochu.
Podle rodinných archiválií rodu Havlových se dozvídáme, že přístavba biografu byla prakticky nejsložitější. Z bezpečnostních důvodů bylo nutné vybudovat již dříve projektované hlavní schodiště, pak rozšířit prosperující kino asi o 200 sedadel. Přístavba tvořila základy a západní část Velkého sálu.
Ve vnitřní úpravě kina bylo odstraněno původní jeviště, zřízena pravá strana s lóžemi a po odstranění secesních ozdob byl sál štukatérskou firmou Rákosník vyzdoben do dnešní podoby, nedávno obnovené. Foyer bylo rozšířeno a upraveno tak, aby velkými okny byl získán výhled do budoucí dvorany pasáže. Druhá etapa výstavby paláce znamenala definitivní zřízení velkého kina, tehdy jednoho z prvních a jediného v Praze umístěného nad zemí s denním světem.
Třetí etapa výstavby Lucerny utrpěla vypuknutím první světové války. Nový projekt tvořený širokou pasáží, spojující ulici Vodičkovu se spodní částí ulice Štěpánské, zahrnoval nejdražší a nejlepší obchody a bazar. Délka celé pasáže byla spočítána na 105 metrů. Stavitel Havel měl v té době koncese hostinskou, kabaretní a kinematografickou, takže mohl podnikání rozjet na několika rovinách.
Všechny kulturní a společenské prostory jsou navíc přístupné z pasáže domu, která se stává foyerem pro návštěvníky. Ve 20. století prezentoval palác Lucerna roli obchodní, kulturní, společenskou i bytovou. Přesně 25. prosince 1920 byla otevřením Velkého sálu ukončena výstavba Paláce Lucerna.
Na závěr je nutné zmínit, že Lucerna je pravděpodobně první pražskou stavbou s obytnými střešními terasami a rovná střecha představovala na počátku 20. století ryze architektonický počin.
Lucerna má mimořádný potenciál pro další generace a stavitel Havel i s tímto záměrem počítal.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
