Kristina Žantovská: Tak jednoduché to bylo
23. dubna jsem udělala tečku za koronavirem a vyjela po půl roce z Prahy. Dbalá všech nařízení a opatření. Negativní. Cíl Moravský kras. Nemínila jsem ukončit ten neblahý rok skokem do Macochy, ale na slunné mýtině v lese nedaleko Křtin zasázet pár dubů. Pod odborným vedením, žádné guerilla planting!
Už cesta vlakem zážitek, řítit se krajinou a nechat za sebou to pyšné město, do sebe zahleděné a zanesené posledními výbušnými zprávami. Pár kilometrů za Prahou už je život stejně jinde.
Čtěte také
Lesníci se radovali z chladného jara. Půda nebyla přeschlá, ale pěkně vláčná, rýč zvaný štěrbinový sazeč do ní vjel jak po másle. Ale než se tak stalo, musel si sazeč mýtinu vyčistit. Napadané větve, klacky, špalíky pařezů, jak se stromy řezaly a v lepším případě odvážely, se válely a zarůstaly všude, kam se šláplo.
Nejdřív tedy naházet všechno klestí na hromady a bylo jich na mýtině požehnaně. Pak vykolíkovat provázkem vodorovnou trasu, aby bylo jasné, odkud kam se sázelo, nastříkat výhonky stromů barvou, aby byly k nalezení a aby je neožraly srny a odhrabat listí, trávu a drť, takzvanou hrabanku, až na čistou zeminu. Na vzdálenost jednoho položeného sazeče, míněno rýče, se konečně mohl začít sázet jeden doubek za druhým. Pak už se jenom modlit, aby pořádně zapršelo.
Pevně loktuši svázat
Po lese prý chodí na inspekci místní paničky, které nemají co na práci, čekají na druhou dávku vakcíny, na dovolené do zahraničí si zatím netroufají, nudí se a stav lesa komentují. Nelíbí se jim, jak vypadá, stěžují si, staly se z nich aktivistky. Šéf místní lesní správy se s nimi neustále schází a vysvětluje, co napáchal kůrovec, o co se má smysl opravdu starat a co nechat přírodě. Sázení stromů nikdo nezpochybňuje, ale dámy zatím štěrbinový sazeč do ruky nevzaly.
Čtěte také
Velký kus dětství jsem strávila v lese. S babičkou jsme zapřáhly malý trakař, který děda vyrobil z latí a opatřil kolečky, složily do něj loktuše a vyrazily do lesa sbírat klestí na zátop. Bandasku s sebou, kdyby se nějaká malina nebo lesní jahoda připletla do cesty. Loktuše byl veliký kus hadru/starého prostěradla v rozích s provázky.
Roztáhl se a do něj se lámaly větvičky silné tak akorát na rychlý zátop. Pořádně sešlápnout a pevně loktuši svázat, když byla hromada dost velká. S horou klestí jsme drncaly lesem zpátky a pravidelně se děsily, aby nás nechytla bouřka, babička se jí bála jak čert kříže. Do vozíku jsme pokaždé ještě naházely šišky, z nich byl v kamnech pořádný fajrunk a ten byl potřeba, když se pekly buchty. Měly jsme z lesa užitek a taky jsme ho uklízely, tak jednoduché to bylo.
A opravdu si nevymýšlím báchorky. Ani mě nepřemohl vzpomínkový optimismus. Byla to docela dřina, pořádná fyzická práce, na jakou se tehdy žádní gastarbeiteři nenajímali.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
