Kristina Žantovská: Narkotické slunce
Když udeří tropická vedra, jaká jsme právě zažili, stane se ze mě Sicilanka. Poprvé za čtyřicet let, co se na český venkov utíkám ze všech možných důvodů, neotevřu dveře ani okna starého kamenného domu. Nechci, aby do něj ten pekelný žár vnikl a zbavil jeho metrové kamenné zdi chladu, ve kterém se dá čtyřicet stupňů Celsia přežít. V přítmí staré světnice, trpící neměnnou hladinou vlhkosti, jako v kamenném bunkru přežívám slunce a horko, které tak miluji.
Ve vesnici je nezvyklý klid i o víkendu. Úzkou silnicí spojující dvě vesnice neprojede ani jedno auto, v zahradách nevrčí stroje, sousedova pila utichla – přestože jinak nemilosrdně porcuje svůj kus lesa každý den. Děcko nikde nezavýskne, pes nezaštěká a v poledne utichne i ptactvo. Je naprosté ticho. Ticho, co by se dalo krájet. Ticho nehybné, věčné. Apokalyptické. Ticho, které zastaví i čas.
Nedělám nic, i vyhánění pavouků mi připadá nesmyslné. Chvíli klimbám s knihou v ruce, ale oči se klíží a já upadám do hlubokého spánku, který přináší divoké sny. Podivuhodná prostředí, lidé, o kterých ani nevím, že je znám. Zaplétám se s nimi do podivných vztahů a dělám divné věci, ohrožující mě i ty, kteří se ocitnou se mnou v té pochybné patálii. Probouzím se jak zpitá deliriem, v hrůze, co jsem to udělala a jak se z toho průšvihu dostanu… a pak přijde vědomí a úleva, že to byl jenom sen. A údiv. Kde se, madonna mia, takový sen vzal?
Stala se ze mě Sicilanka? Neodbytně mi naskakují slova knížete Saliny, zvaného Gepard, když vysvětluje otci Pirronovi, že jediným skutečným vládcem Sicílie, bez ohledu na to, kolik cizích panovníků a králů jí kdy vládlo, je „Slunce!“ Trestá Sicilany šesti měsíci čtyřicetistupňové horečky, která začíná červencovou apokalypsou. Kdyby v každém z těch měsíců Sicilan opravdu pracoval, spotřeboval by energie za tři. A dál vysvětluje duchovnímu, nepřesvědčeně mžourajícímu k nebi a k tomu Nejvyššímu, že prostředí, klima a krajina formují i ducha. Že sicilské léto je dlouhé a příšerné jako ruská zima, a přitom se proti němu dá bojovat s menším úspěchem. Slunce – násilné, dotěrné, narkotizující – proměňuje vůle Sicilanů v nic; udržuje je v otrocké nehybnosti a ukolébává do násilnických snů.
Právě jsem to zažila. Aniž chci, přivírám oči a upadám do dalšího snu. Předpovědi hlásí, že se za pár dnů ochladí…
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
