Kristina Žantovská: Lidové zvyky velikonoční
Velikonoce na vesnici bývala čirá hrůza. Aspoň pro nás malé holky. Vrby vyhnaly mladé svěží proutky, kluci z nich vyřezávali ty nejsilnější a splétaly z nich pomlázky. Když s ní švihli, musela vzduchem jen zašvištět a nejtenčí konec šlehnout tak, až na kůži zůstal červený šlic.
My mezitím barvily vajíčka, abychom jim za to, že dostaneme nařezáno, mohli dát něco do košíku, jako bychom byly slepice a – měly snést to nejlepší, čeho jsme byly schopny.
Čtěte také
Ty chvíle, kdy jsme vajíčka vařily v cibulové slupce a sledovaly, jakou barvu nakonec budou mít, byly nejlepší. To napínavé očekávání, protože každé bylo originál.
Babička zadělala na mazanec a upekla skvělou nádivku, kuchyň voněla a my se na ty dobroty těšily, protože babička to uměla ze všech nejlíp. Proč a co se to vlastně chystalo, nám nikdo nevysvětloval. Nevyprávěli nám o Kristově ukřižování a o tom, že svou smrtí vykoupil naše hříchy. A že jeho zmrtvýchvstání je vítězstvím nad smrtí a přináší novou naději.
Asi bychom tomu ani nerozuměly. V chalupě českých bratří bylo jediným a svrchovaným přikázáním vést skromný život zasvěcený poctivé práci. Tady, na zemi.
Žebrota a opíječka
Když nastalo Velikonoční pondělí, nemohly jsme hrůzou dospat. Už pár dní dopředu jsme vymýšlely, kam se schováme. V domě ani na zahradě nebyl takový úkryt, aby nás kluci hned nenašli. Tak do chléva, po žebříku až pod krov, zalézt pod seno a nedýchat.
Čtěte také
Někdy jsem utíkala po stráni k potoku a do lesa a čekala, než se ta vichřice přežene. Vracela jsem se promrzlá, protože Velikonoce bývaly často na sněhu.
Sotva babička otevřela branku, vřítila se do dvora smečka honicích psů, šlehali pomlázkami a pokřikovali. Smečka odvahu posiluje. Začal hon! To, že nás nemohli hned najít, jen stupňovalo jejich loveckou zuřivost a zvedalo adrenalin.
Měly jsme stát za brankou, nechat se sešlehat, dát koledníkům výslužku, nevím, proč se jim tak říkalo a čím si ji zasloužili, a bylo by. Jenže to my ne!
Čtěte také
Kluci to ale nikdy nevzdali, neodešli, dokud nás nenašli. Praly jsme se s nimi. Občas jsem některému pomlázku zlomila. Nařezáno jsme ale dostaly vždycky. V kuchyni jsem pak brečela vzteky a odměnou mi byl babiččin báječný mazanec.
Tenkrát se ještě do košíků nedávaly peníze a dospělým koledníkům se nenalévaly panáky tvrdého alkoholu. Veřejně přiznaná žebrota a opíječka, nazval to jeden můj známý.
Lidové zvyky! Ve městě se promění v jarmark jako většina prastarých zvyklostí a oslav, jejichž kořeny už nikdo nehledá. A tak se jedním novodobým zvykem stalo, že kdo může, raději před Velikonočním pondělím z vesnice uhání zpátky – do anonymity města.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
