Kosovský venkov trápí nezaměstnanost i bezvládí
Kosovo je pro jedny samostatnou zemí, pro druhé historickou a neoddělitelnou součástí Srbska. Ti první jsou Albánci, ti druzí Srbové. Oba národy tady vedle sebe žijí už po staletí a každý si na Kosovo činí svůj nárok. Kromě těchto sporů však mají i své normální starosti – hlavně jak se uživit v přírodních podmínkách, které jsou sice na první pohled krásné, ale život je v nich z mnoha důvodů obtížný.
„Tohle je místnost, kam si zvu přátele. Tady bydlím,“ ukazuje mi pan Borko svůj skromný domek na kopci ve vesnici Zupče. Zdejší lidé už jsou takoví. Po počátečním ostychu vás pozvou i do ložnice. A hned začnou vyprávět svůj příběh. Vlastně ne hned – až po dobré turecké kávě.
„12 let jsem pracoval v dole Stari Trg. Byla to dřina, ale vydělával jsem slušně a dobře jsme žili. Pak přišla ta zatracená válka a od té doby jsem bez práce. Dávají nám 30 eur na měsíc. Dělám proto, co se namane: kácím stromy nebo kopu kanály,“ říká.
Pan Borko má ženu, kupu dětí a všechny je musí uživit. Stejně tady žili i jeho předci a předci jeho předků.
„Bylo nás doma hodně a byli jsme chudí. Otec nám umřel v roce 1982 a zůstal nám jen starý dům v hrozném stavu. Obec nám proto přidělila tento domek, který jsem si spravil. Máme skleník, pěstujeme papriky a rajčata a chováme slepice, ale prasata už ne,“ popisuje pan Borko.
Krádeže tu jsou na denním pořádku
Prasata ani krávy už ve vesnici nechová skoro nikdo. Důvod je prostý.
„Dobytek se tady strašně krade. Přicházejí Albánci, vyvracejí zdi, kradou krávy a dokonce i kola od traktorů. V naší vesnici je 200 domů a ani ne deset krav. Nikdo nic nevyšetřuje. Jedna kráva, to je tisíc eur. Nikdo nemá na to, aby si koupil novou. Jsem rád, když si vydělám 400 eur za měsíc,“ stýská si pan Borko.
V této části Kosova podle něj panuje bezvládí a každý si dělá, co chce. „80 procent půdy zabrali Albánci a nám nedávají práci. Když vidíš, jak bez rozmyslu kácejí lesy, je ti to líto. Ale co můžeš dělat, mají svou policii a KFOR je na jejich straně,“ upozorňuje.
Ještě že je čím zahnat chmurné myšlenky a převést hovor k veselejším tématům.
Místní jablkovice nahrazuje platidlo
„Tahle jablkovice je loňská. Vypálil jsem ji v únoru, pak jsem ji nechal uležet šest měsíců do srpna a pak jsem ji přepálil. Ovoce sbírám v našem sadu a nedodávám ani gram cukru. Moje jablkovice není na prodej. Je to pro rodinu a dárek pro přátele,“ ukazuje mi hrdě.
Tato třikrát destilovaná přírodní kosovská rakija se od naší moravské dost liší. „Má jednu chybu – je příliš silná,“ soudí pan Borko. „Myslím, že má kolem 22 procent, ale nejlahodnější by byla kolem 18. Taky nevím, co mám dělat s kvasem. Je ho na třicet kotlů, ale nemám dost sudů, protože na ně nejsou peníze.“
Rakija hraje v životě zdejších lidí opravdu významnou roli. Peníze nikdo nemá, a tak jablkovice nebo slivovice nahrazuje platidlo. Nesmí ovšem dojít k nadúrodě ovoce. To se potom rakija chová stejně jako peníze a devalvuje.
Češi tu mají dobré jméno
V tuto chvíli se k nám připojuje i paní domu Slavica. Ukazuje se, že nejsem prvním Čechem, který tuto zapadlou vesnici navštívil.
„Jmenoval se Alex a byl mezinárodním policistou. Byl výborný, chodil k nám na návštěvu. Vždycky jsme seděli tady pod stromem a nakonec před odjezdem z mise daroval naší dcerce panenku Barbie,“ vzpomínají manželé.
Je příjemné slyšet, že Češi v zahraničních misích dělají republice dobré jméno. Jeho ozvěna se pořád nese i ve vzdálených kosovských horách.
