Kořeny odporu k Lisabonské smlouvě

Proč tomu tak je? Z čeho pramení takový odpor k procesu, který ostatní státy Evropy pokládají za zcela logický a samozřejmý?

Škála obav z pokračování projektu integrace Evropy sahá od absolutní negace, kdy je Brusel označován za samu esenci zla, až po typickou českou váhavost a pochybovačnost. Tvrdé jádro okolo prezidenta Klause, politici nebo novináři hlásící se k takzvané pravici, hovoří o ztrátě suverenity, někdy přímo o vymazání českého státu z mapy Evropy. Europoslanec za ODS Ivo Strejček se dokonce domnívá, že Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši. Všichni tito lidé vykreslují podobné obrazy jako národní buditelé v polovině 19. století. Všichni adorují národní stát, aniž kdokoli vysvětlil, v čem spočívá jeho hodnota. Ideologie národního probuzení je ovšem - zejména u některých politiků - spíše jen instrumentem. Pravé důvody budou více praktické. Pokud nejde jen o vyložený exhibicionismus a snahu upoutat pozornost za každou cenu, jsou obavy našich politiků o omezování svobody ze strany takzvané evropské byrokracie obavami o omezování jejich svobody dělat si v prostoru českého státu, který pokládají za své panství, co chtějí a na co byli dosud zvyklí. Nikdo také dosud nevysvětlil, proč rozhodnutí Evropského parlamentu nebo Evropské komise ohrožují svobodu českých občanů více, než rozhodnutí naší politické reprezentace.

Ovšem i od politiků a komentátorů, kteří netrpí syndromem národovectví 19. století slýcháme, že projekt Evropské unie je typický socialistický model, a že je tudíž správné a záslužné tento vývoj brzdit a zpochybňovat, protože - když už nic - aspoň to rozproudí diskusi. Tento argument tzv. pravicových politiků a moderátorů je opět velice iracionální a lze ho vysvětlit jen potřebou přimknout se k nějaké jiné ideologii. Svět kolem nás je ale daleko méně ideologický, než si tady myslíme a tradiční dělení na levici a pravici pomalu ztrácí věrohodnost. Můžeme se podívat do Británie, do Francie, kam chcete. Vyloženě směšným produktem úzkostlivého lpění na čistotě pravicového učení je pak vyučování zbytku Evropy ze správného kapitalismu. Vzhledem k našim socialistickým tradicím a historii je to zcela směšné.

Nemohu se ubránit dojmu, že pravým důvodem proč na evropskou integraci hledíme s nedůvěrou a hledáme důvody, proč je sama o sobě špatná., je obyčejný strach. Strach z vnějšího světa, kterému nerozumíme. A to nejen proto, že neznáme jazyk. Bojíme se, že bychom neobstáli a mohli se v něm ztratit. Je to strach obyvatel údolí, útulné kotliny za mohutnými horami, které nás chrání a tvoří přirozenou hranici naší krásné země. Žádný národ, který je otevřený a který má tedy dost sebevědomí, tímhle strachem v takové míře netrpí. Většinou jde o národy, které jsou zvyklé komunikovat se světem, cestovat, obchodovat. Samozřejmě, většinou jde o národy, které mají moře. Připočteme-li se k tomu zapšklost a tradicionalismus c.k. Rakouska-Uherska, kterých se asi hned tak nezbavíme, je zaděláno na problém. Ačkoli se snaží halit do britského konzervativního hávu, český tradicionalismus má blíže k ustrašenému sedláckému zápecnictví, než k odvážné velkorysosti anglického šlechtice. Zkušenost našeho sedláka velí držet se rodné hroudy, svého gruntu, své jistoty. A ať si ten bláznivý svět za kopečky dělá, co chce.

"Opustíš-li mne nezahynu opustíš-li mne zahyneš"

Vzpomínáte...?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .