Korejská krize, každodenní rasismus a potíže s talentem
V poslední době zavánějí vody u východoasijských břehů válkou. Jednou z příčin je agresivita komunistické Severní Koreje, na kterou se dnes podíváme podrobněji. Náš druhý výlet věnujeme reportáži rasismu, kterému čelí afričtí vystěhovalci v arabském Jemenu. Nakonec si připomeneme dějiny umělé inteligence a její souvislost s výjimečným nadáním.
Korejská krize
Lidé obvykle od ruských politiků nečekají zdrženlivé vyjadřování, takže se dal snadno přeslechnout nedávný výrok ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že Severní Korea klesá do bludné spirály. Rusové toho vědí o novém severokorejském vůdci Kim Čong-unovi mnohem více než Američané, a proto by se svět měl podle amerického magazínu New Yorker připravit na dlouhé a nesnadné jaro.
Krize na Korejském poloostrově se stále prohlubuje. Vedle ní však existuje řada jiných horkých zón, které poutají pozornost, a v Koreji máme často pocit, že už jsme to několikrát zažili. Proto je snadné přehlédnout, že severokorejské hrozby Spojeným státům a Jižní Koreji dosáhly intenzity, kterou jsme dosud nezažili. Je to kritická situace, kterou v posledních letech nepamatujeme.
Severní Korea během tří měsíců vypálila rakety s dlouhým doletem, provedla podzemní jadernou zkoušku, přerušila korejské příměří z roku 1953 a pohrozila preventivním nukleárním útokem na Spojené státy. Vedle starých slibů, že promění Jižní Koreu v ohnivé moře, přišel mluvčí Severu s rétorickou novinkou, že rozsekají šílené nepřátele na kusy a proříznou jim hrdlo, aby zažili, co je to skutečná válka.
Nutno dodat, že Severní Korea podle všeho nedokáže splnit, co slibuje. Na jedné straně sice vyzkoušela jaderná zařízení, ale neumí vyrobit malé bojové hlavice, které by se daly namontovat na balistické střely. Většina odborníků je přesvědčena, že jí chybí několik let, než vyvine rakety s dalekým doletem a řídicím systémem, které by umožnil zasáhnout cíle na pevnině Spojených států. Někteří analytici soudí, že Sever možná vyvolal tuto krizi, aby našel odůvodnění zkušebního startu nových a potenciálně účinnějších raket KN-08 nebo Musudan.
Spojené státy odpověděly neobvyklou formou vojenského cvičení, při němž vyslaly nad Jižní Koreu bombardéry B-2 a B-52. Kim a jeho vojenské velení reagovali příkazem uvést do stavu nejvyšší pohotovosti raketové síly, aby mohly zasáhnout jihokorejské a americké cíle. Kim prohlásil, že je čas vyřídit si účty se Spojenými státy, a oficiální severokorejská agentury uveřejnila neobvykle okázalou fotografii. Kim se v hloučku generálů dívá na něco, co titulek popisuje jako plány úderů na americkou pevninu. V pozadí je mapa zobrazující trasy severokorejských raket zamířených na americká města.
Rétorika a scénografie jsou tak tragikomické, že je snadné přehlédnout skutečné hrozby. Lidé si musí položit otázku, kdy přijde chvíle, kdy musíme vzít Severní Koreu za slovo. Odpověď zatím určitě chybí. Pozorovatelé si mohou zaškrtnout některé faktory, které by mohly dostat vládu komunistické země do tohoto bodu.
Je tu mladý a nezkušený nový vůdce, který potřebuje prokázat své rétorické schopnosti při 60. výročí konce korejské vlády. V jihokorejském Soulu je nová prezidentka, která by se měla také přezkoušet. Jsou tu sankce Organizace spojených národů, které jsou zřejmě tvrdší, než severokorejští vůdci čekali. A konečně Spojené státy ustavily komisi, která má vyšetřit stav lidských práv v Severní Koreji ve chvíli, kdy se nový Kim snaží vybudovat patřičnou reputaci ve světě.
Největší obavy vyvolává to, co nevíme. Kim Čong-un je tak nový a neznámý, že není jasné, zda dostatečně ovládá své síly, aby mohl předejít špatnému odhadu situace. Jiná otázka zní, zda správně chápe to, čemu se někdy říká rituální pravidla hrozeb, kterými se častují korejské státy. Proud teatrální propagandy nyní zobrazuje Kima ve svrchníku, jak zasmušile zírá do dálky jako ochotnický herec, který představuje amerického generála MacArthura. Při pohledu na tyto výjevy nevíme, jestli to není role v představení, které se Kimovi vymyká z rukou.
Tento scénář - že Kim ztrácí půdu ve vnitřní politické krizi - je ze všech nejhorší, protože skrývá největší pravděpodobnost války. Pentagon nemůže jinak, než brát tuto možnost vážně. Velení amerických ozbrojených sil použilo své nedávné zimní manévry jako přezkoušení situace, kdy se Kimův režim zhroutí v politickém převratu nebo občanských nepokojích a jeho jaderný arzenál se vymkne kontrole.
Agentura ABC News napsala, že je to scénář, o němž někteří lidé soudí, že je pravděpodobnější než severokorejský útok na Jih. Dosavadní studie docházely k závěru, že by Spojené státy potřebovaly alespoň sto tisíc vojáků, aby zajistily jaderné zbraně, a třikrát tolik, aby uklidnily a stabilizovaly Severní Koreu. Bylo by to víc než při největším americkém nasazení v Iráku a v Afghánistánu dohromady.
V tuto chvíli se však zdá, že situace v Severní Koreji se v podstatě nezměnila. Tamní režim při všech svých hrozbách ví, že raketový útok na Spojené státy by se rovnal sebevraždě. Severokorejští vládci nejsou, pokud víme, sebevrahové. Ve skutečnosti se ze všech sil snaží dostat Spojené státy k jednacímu stolu a vynutit si smířlivý postoj nové jihokorejské prezidentky.
Jean Lee, která vede pracoviště agentury AP v Pchjongjangu a je jednou z mála západních reportérů v Severní Koreji, nedávno napsala, že v severokorejské metropoli působí většina bojechtivých výroků jako divadlo. Práce jde podle ní jako obvykle. Výmluvným znamením, že Severokorejci neočekávají válku, je fakt, že národní aerolinie Air Koryo rozšiřují na jaře nabídku letů a chystají se přivítat spoustu očekávaných turistů.
Tato situace může vést k námořní potyčce, možná někde jinde než u korejského západního pobřeží, kde se oba státy už střetly. Může také přijít zkouška rakety, která by určitě krizi vyostřila do bodu, kde by hrozilo riziko špatného odhadu situace. Ale žádný z těchto scénářů se nedá podkládat za útok, který by ohrozil Spojené státy. Zní to sice nevábně, ale Američané mohou v této situaci počkat, až Severní Korea ukáže své karty.
Afričané v Jemenu
Spousta lidí, kteří uprchli z Etiopie a Somálska, kde zuří válka, se vydala za moře a zakotvila v Jemenu. Jejich osud, který popisuje reportáž nizozemského rozhlasu se dá popsat větou, že štěstí tak snadno nenajdete, ale rasismus je na každém rohu.
Autobusem jede černoch. Lidé ho plácají do hlavy, žďuchají ho do zadku a smějí se jeho výslovnosti, když se ptá na cestu do tržnice. Černoch jen tiše sedí a snaží se to ponižování přečkat. Asi to už zažil mockrát. Jeden Somálec byl zbit na autobusové zastávce, protože prý něco ukradl. Když naříká, lidé se dívají stranou. O pár minut později řidič ignoroval ženu čekající na stanici, protože nechce mít ve voze Afričany. Žena trpělivě čeká na další autobus.
Stačí strávit den či dva ve veřejné dopravě jemenské metropole Saná, a je vám jasné, jaký je poměr zdejších lidí k Afričanům. Oficiální čísla neexistují, ale v Jemenu jsou statisíce přistěhovalců z Afriky. Většina pochází ze Somálska, Etiopie a Eritreje a rasismus tu zažívají každý den. S chudými cizinci podle domorodců přichází zločinnost, což se nikdy neprokázalo. Lidé je vidí jako zátěž společnosti a v případě Etiopanů ožívá i dávná minulost.
V době raného křesťanství vtrhli do Jemenu několikrát lidé z Etiopie, kteří se snažili obrátit místní lidi na svou víru. Jemen nakonec patřil mezi první země, které přijaly islám, a Etiopané byli vypuzeni. Ti, kteří zůstali, byli zotročeni, a mezi Jemenci i dnes uslyšíte, že mají právo využívat Etiopany jako otroky.
„Skoro každý den tu slyším, že jsem čubka,“ říká Etiopanka, která tu žije osmnáct let a pracuje jako uklízečka, „ptají se mně, co tu dělám, a nadávají mi, že jsme změnili jejich zemi. To kvůli nám prý ženy vycházejí z domu, kouří vodní dýmku a nosí kalhoty. Každý pátek se oblékám do bílého a jdu do pravoslavného kostela. Když se mě na ulici lidé zeptají, kam jdu, řeknu, že do školy.“
V této souvislosti vás překvapí, že Jemen je nyní vůči cizincům mnohem vstřícnější než jiné, mnohem bohatší země na Arabském poloostrově. Kostely se tolerují, pokud nejsou veřejně na očích, a stát se chová k uprchlíkům velkoryse. Somálci dostanou automaticky azyl, ale jakmile se objeví na ulici, už tak vítaní nejsou.
O rasismu se v Jemenu moc nediskutuje. Nevládní organizace Sawa se zabývá diskriminací, kterou vláda uplatňuje vůči menšinám, ale nebojuje s každodenním rasismem na ulicích. Jemen má horu problémů a některé z nich – jako je všudypřítomná nezaměstnanost – živí nevůli vůči přistěhovalcům. Lidé snadno obviní cizince, že jim berou práci, i když to vůbec není pravda.
„To, co vidíte na ulici, jsou reakce lidí, kteří nemají práci a špatně bydlí,“ říká Fuad Alalwi, který stojí v čele antidiskriminační organizace Sawa, ale ihned zdůrazňuje, že se takhle chová jen malé procento Jemenců: „Vzdělaní lidé nic takového nedělají. Je to proti islámu, který nás učí, že jsou si všichni rovni, černí jako bílí.“
Paní Tigist Addisiová nad tím ve svém přízemním bytě pokrčí rameny – její zkušenost je jiná: „Pořád se mě ptají, proč jsem křesťanka.“ Je to její víra, spojuje ji s jejím národem, a proto se každý den modlí před obrovským plakátem s obrazem Ježíše Krista. V rozhovoru s reportérkou nizozemského rozhlasu nakonec připouští, že „ani my v Etiopii nezacházíme s Araby moc dobře.“
Potíže s talentem
„Nedávno jsem hodně přemýšlel o Turkovi.“ Dopisovatel britské stanice BBC si ihned uvědomil, že jeho věta zní jako z 19. století, kdy evropští politici a novináři často přemýšleli a diskutovali o tom, co se dá čekat od Turecka, které nazývali nemocným mužem na Bosporu. Tentokrát ale nešlo o tohoto Turka, ale o slavného automatického šachistu, který byl nedávno skvěle rekonstruován v Kalifornii.
Pokud jste o této kuriozitě ještě nikdy neslyšeli, tak bych vám měl vysvětlit, co to je, respektive co to byl zmíněný Turek. Poprvé se objevil roku 1770 ve Vídni jako stroj, který hraje šachy v podobě bradatého muže v tureckém oděvu, který seděl nad skříňkou, na jejíž horní desce byla šachovnice. Mechanismus zkonstruoval roku 1771 bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen.
Jeho provozovatel Johann Maelzel byl ochoten před platícím obecenstvem skříňku otevřít a ukázat působivě hrčící hodinový mechanismus, který byl skryt pod sedící postavou. Pak skříňku zavřel a zeptal se, jestli si někdo z publika nechce zahrát šachy. Jeho automaton – dnes bychom řekli robot – si prohlédl protivníkův tah, zamyslel se, a pak poněkud prkenně zvedl mechanickou ruku a odpověděl vlastním tahem. Byla to senzace.
Než byl Turek v 50. letech 19. století zničen při newyorském požáru, sehrál partie s kdekým počínaje Benjaminem Franklinem a konče, alespoň podle legendy, Napoleonem Bonapartem. Umělá inteligence, tento vynález 18. století, si při svém příchodu dala na hlavu turecký fez a tikala jako neodbytný budíček.
Nutno rychle dodat, že ta věc byla důmyslná kouzelníkova iluze. Ve skříňce byly vidět dobře namazaná kolečka, ale uvnitř byl skryt šachista, který měl víc místa, než se při pohledu na předváděný mechanismus zdálo. Konec 18. století byl dobou automatů – byl vynalezen tkalcovský stav, který vyráběl stále stejný gobelín, ale i mechaničtí ptáci, kteří zpívali stále tutéž písničku. Automatický šachista byl trik a důvod, proč se lidé dali oklamat, tkví zřejmě v tom, že stále hledáme krásné a elegantní řešení problému, které může využít cynický podvodník.
Praotec dnešních počítačů, anglický matematik, filosof a vynálezce Charles Babbage, Turka viděl, a přestože ho napadlo, že to bude asi trik, položil si otázku, co by to muselo být za mechanismus, který by dovedl hrát šachy. Jeho „diferenciální stroj“, vlastně první počítač, vyrostl ze stejné touhy po krásném řešení problému.
Když je před námi záhada, většinou nehledáme správné, ale krásné řešení, protože máme sklon věřit, že tajemství skrývá vnitřní krásu. Když spatříme nedobytnou věž, naše duše si je okamžitě jista, že je v ní určitě princezna. Spousta věcí, které nám připadají temné, jako je původ vesmíru, podstata vědomí nebo možnost cestování časem, se nám jednou možná vyjasní. Řešení však bude spíše důmyslné než krásné.
Ale je tu ještě jedna stránka problému. Spousta lidí se nechala okouzlit podvodným šachovým Turkem, ale řada jiných – například americký spisovatel Edgar Allan Poe – si uvědomila, že ve skřínce musí být ukryt šachista. Ale kde vezmete trpasličího šachového génia? Anebo jsou v automatu skvěle vycvičené děti? Ale i když je to dospělý člověk, kde se ten záhadný šachový mistr vzal?
Ukázalo se, že Turka ovládali zevnitř skuteční šachisté, kteří se stále měnili. Byli to lidé, kteří zoufale potřebovali práci a byli ochotni strávit týden nebo měsíc v zakouřeném nitru skříňky. Johann Maelzel najímal tyto, silné, ale nikoli hvězdné hráče, kdekoli na ně narazil. Vynálezci v tomto případě nešlo o skutečný šachový stroj, ale je to jeden z prvních příkladů, že v moderním světě je k dispozici více výjimečných talentů, než byste si mysleli, a že jejich práce může být velice laciná.
Už dávno přeceňujeme mistry a podceňujeme mistrovství. Kromě toho vždycky přeceňujeme rozdíl mezi mimořádně dobrým a velmi dobrým. Když jsme zoufalí z porážky, dokážeme vypískat nešikovného fotbalistu, přestože s lepším hráčem jsme se nikdy nesetkali. Jen málo lidí chápe, že absolutních mistrů je jen pár, ale kromě nich hledá práci spousta menších mistrů hledajících práci, které dokážou následníci provozovatele šachového Turka velmi dobře využít.
Nejúspěšnější manažeři v jakémkoli sportu jsou ti, kteří vědí, že můžete stáhnout ze hry výjimečný talent a najít spoustu náhradníků. Ale co ta hrstka skutečně vrcholných mistrů, o kterých nikdo nepochybuje? Jejich jedinečnost je ve skutečnosti jen zřídkakdy v technické nebo taktické virtuozitě – jejich úspěch tkví často ve zvláštním kouzlu jejich osobnosti.
Bob Dylan začal jako špatný hudebník a zpěvák a pak strávil deset tisíc hodin cvičením. Ale nestal se z něj lepší muzikant ani zpěvák. Stal se z něj Bob Dylan. Některé mistry s obrovským vrozeným talentem, jako byl šachista Bobby Fischer nebo zpěvák Michael Jackson, čekal prázdný život plný nespokojenosti, jako by prostor, který potřebovala jejich duše, vyplnil tikající hodinový stroj. Něco podobného možná cítí děti, když se snaží zvládnout, co se od nich žádá.
Jeden chlapec byl kdysi velmi slušný šachista a nyní hraje dobře na kytaru. Nedávno šel se svým otcem na večírek, kde hrálo jazzové kombo oblečené v kostýmech připomínajících 20. léta minulého století. Ukázal na kytaristu v divných psích dečkách a staromódním klobouku, který si vydělával pouťovými akordy a řekl: „Tati, ten chlápek je lepší kytarista než kdokoli, s kým jsem kdy hrál.“
To je smutné tajemství mistrovství, které se snažíme vysvětlit našim dětem. Je velmi těžké dělat něco obtížného, je velmi důležité naučit se dělat obtížné věci, ale jakmile se to naučíte, vždycky zjistíte, že to někdo dělá lépe. Naše děti by se měly umět rozhodnout, zda je důležitější dosáhnout nejvyšších met nebo spokojeného života.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
