Konzervatoř má být škola, která se žije. Pohltila mě, ale těším se i ke klavíru, přiznává Kahánek

„Řešením není studentovi v šesťáku říct: ‚Nevyšla ti koncertní dráha, tak pojď učit.‘ Protože pak výsledkem bývá frustrace. A frustrovaný učitel malých dětí opravdu není dobrá zpráva,“ připouští Kahánek v pořadu Osobnost Plus.

Naopak konzervatoř by podle něj měla svým studentům ukázat pestrou škálu činností, kterým se během své kariéry mohou věnovat. „Může tam být pódium. Ale i sólisté hrají v různých souborech,“ říká.

Čtěte také

Zahraj to znovu a líp! Pohled za oponu studia hudby na konzervatoři

Cílem totiž nemá být vsadit všechno na vidinu sólové kariéry, která nemusí přijít. Výjimečné talenty se totiž objevují průměrně jednou za pět let a k jejich rozvoji je potřeba nejen píle, ale také podpora okolí.

„Už ve velmi útlém věku a za velmi krátkou dobu člověk pozná, že tam je něco nevšedního. Dítě může vykazovat nějaké známky zaujetí hudbou, ale důležité je nasměrování,“ domnívá se Kahánek.

„Ono totiž nezáleží jenom na tom, kolik hodin strávíte u nástroje, ale co za ním za tu dobu uděláte, s jakou pozorností tam sedíte, jak brzo proniknete do určitých tajů, ať už technických nebo výrazových.“

Škola, která se žije

Proto je podle něj důležitý podnět rodičů nebo blízkého okolí, které může dítě k nástroji přivést, ale také světově unikátní síť základních uměleckých škol, které poskytují hudební a jiné tvůrčí zázemí na velmi vysoké úrovni.

Čtěte také

Nadání neznamená, že dítě zvládne cokoliv. Žáci i jejich třídy potřebují emoční a sociální podporu

Vizi komplexního vzdělání chce přinést i na Pražskou konzervatoř. „Byl bych rád, aby konzervatoř byla škola, kam se nechodí, ale která se žije,“ avizuje.

„Aby si tam posluchači mohli plnit své sny, ale zároveň z konzervatoře odcházeli natolik komplexně vybavení nejenom v hlavním oboru, ale i znalostí branže, že když konzervatoř ukončí, mohou jít bez problémů na prestižní zahraniční vysokou školu, nebo rovnou do praxe.“

Ve vedení školy je zatím krátce, z nové funkce je ale nadšený.

„Nechci v souvislosti s tak slovutnou institucí, jako je Pražská konzervatoř, používat termín ‚nová hračka‘, ale je to opravdu nakažlivé a pohltí vás to,“ uvádí s nadsázkou. „Ale čím víc jsem potěšen, o to víc se zároveň těším ke klavíru na cvičení, protože ta činnost a režim mozku jsou úplně jiné.“

Mít rád své mindráky

Hudbě se věnuje od čtyř let a koncertování se nevzdal ani s příchodem do čela konzervatoře. Pro úspěšnou sólovou dráhu je podle něj důležitý talent, dřina, technická znalost, ale i uznání ze strany posluchačů a institucí.

Čtěte také

Klavírní virtuos Ivo Kahánek: Když si koncert správně sedne, mám pocit, že má mysl vystoupila z těla

Důležité je také sebepřijetí a práce s vlastními nedostatky. „Je potřeba naučit se mít rád svoje slabé stránky nebo mindráky, protože nikdy nevíme, k čemu nás ponouknou a jakým způsobem nám naopak poskytnou nějakou výhodu do života,“ uzavírá Kahánek.

„Já jsem třeba zápolil se značnou trémou a obtížně jsem se jí zbavoval. Velkou roli hrálo ego, které sólista na jednu stranu potřebuje, aby vůbec vystoupil na pódium, ale na druhou stranu ho na pódiu musí umět odstřihnout, a to je někdy těžké.“

Jaké je japonské publikum? Může si hudebník pojistit své prsty? A je při pohledu do budoucnosti na místě optimismus? Poslechněte si záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.