Konspirace kolem Putina
Některé západoevropské země nedopadly dobře v hodnocení vědomostní úrovně žáků – zeptáme se proč. Rusko je mimořádně úrodnou zemí pro nejrůznější konspirace – a ty se týkají i prezidenta Putina. A Norsko, jak se zdá, ztrácí tradiční rovnováhu mezi prací a odpočinkem.
Obama a rozmazané červené čáry
Americký prezident Barack Obama je v posledních měsících pod palbou kritiky, zejména kvůli projektu zdravotní reformy, nazývanému ObamaCare. Jeho popularita pomalu klesá. Americký prestižní list Wall Street Journal uvádí, že podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění jsou to mladí lidé, kdo už zdaleka nejsou nadšeni Obamovou politikou a jeho zdravotní reformou.
V srpnu navíc syrský prezident Bašár Asad použil chemické zbraně. Zahynulo asi 1400 osob, včetně dětí. Asad překročil známou Obamovu „červenou čáru“, vymezenou zákazem užití chemických zbraní. Šéf americké diplomacie John Kerry a další vysocí politici Obamovy administrativy vyostřili projevy o potřebě reagovat na tento zločin. Politici ve Washingtonu, Paříži, Rijádu, Jeruzalémě a v Damašku očekávali, že Spojené státy zaútočí na protivzdušnou obranu syrského prezidenta Asada.
Nic se ale nestalo. Obama se místo zásahu přiklonil k myšlence ruského prezidenta Putina, podle kterého by mohl Asad zlikvidovat utajované chemické zbraně. Prvním hmatatelným výsledkem nekonání po překročení „červené linie“ bylo to, že syrská válka se vytratila ze zpráv. Navíc dohoda mezi Putinem a Obamou o zničení chemických zbraní vyvolala rozpačitou reakci. Žádná země na světě by nebyla ochotna likvidovat Asadovy chemické zbraně na svém území. Takže o víkendu po Dni díkuvzdání přišel Bílý dům s plánem B.
Chemické zbraně mají být zničeny v oceánu za pomoci leptavých látek, které by je měly neutralizovat. Kde jsou ochránci přírody a zvířat? Dokonce i oceán má pocítit důsledky Obamových politických zmatků? Ptá se Wall Street Journal. Pak se ale americký prezident soustředil na další důležitý projekt: Zpomalit nebo zastavit íránský jaderný program. Rozhodl se kvůli tomu zrušit většinu ekonomických sankcí vůči Íránu. Sankce byly další červenou čárou, kterou mezinárodní společenství důsledně po 10 let udržovalo.
Tři dny před Obamovým oznámením dočasné dohody oznámila Národní íránská ropná společnost bankrot. Místo toho, aby nechal mulláhy řešit rostoucí tlak ekonomické dezintegrace, nahradil americký prezident sankce svou vlastní vyjednávací červenou čárou: šestiměsíčním odvolatelným moratoriem. Podle listu není až tak závažné, že Obamův tým improvizuje ve věcech, které nikoho nezajímají, jako je kolaps nějaké banky. Ale jeho skateboardování americkým systémem zdravotního pojištění a zahraničně-politickými závazky může skončit velkým fiaskem.
Saudská Arábie, americký spojenec od 30. let, Obamou otevřeně pohrdá. Egyptská vojenská vláda oznámila novou éru historických strategických vztahů s Ruskem. Izrael označuje íránskou iniciativu za historickou chybu. Známý Obamův příklon k Asii je minulostí. Čínští nejvyšší představitelé využívají slabosti Obamovy zahraniční politiky. Když se dvakrát nezúčastnil summitu asijských zemí, Číňané přišli okamžitě s celou řadou návrhů na ekonomickou spolupráci v regionu.
V současnosti prožívají Spojené státy „bouřlivé“ vztahy s celým světem. Co ale kupodivu chybí, je hlas republikánů v zahraničně-politických otázkách. Demokraté válcovali prezidenta Bushe za to, že nebyl populární v zemích jako Švédsko. Hlavní postavy republikánů vypadají teď jako sněhuláci ve světle průzkumů, podle kterých pocit izolacionizmu Spojených států překročil 50 procent. Svět vidí Spojené státy přes rozmazané červené čáry. Příští americký prezident bude muset obnovit myšlenku, že Spojené státy jsou schopny věrně dostát svým závazkům.
Škola základ života – jak kde
Vánoce jsou doslova za dveřmi a těší se na ně pochopitelně především děti, školáci a studenti. Po Vánocích ale nastane takříkajíc „hodina pravdy“ v podobě vysvědčení, které zhodnotí jejich práci a vědomosti za první pololetí školního roku. Nedávno vydala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj výsledky testů, které srovnávají 65 zemí. Dělají se jednou za tři roky a týkají se patnáctiletých dětí. Průzkum PISA ukázal, že evropští studenti zaostávají za vrstevníky v zemích Dálného východu. Testy porovnávaly u studentů jejich schopnosti ve čtení, v matematice a ve vědeckých disciplínách.
Výsledky ukazují pokles vědomostí především u žáků v severských zemích Evropy a ve Francii. Finsko kupříkladu kleslo z prvního místa až na šestou příčku. Už to není země, obdivovaná kvůli vzdělanostní úrovni, povzdechl si finský deník Helsingin Sanomat. List nevyjadřuje překvapení, ale zato se podivuje, že nikdo zatím ústup z první pozice nevysvětlil. Finové si totiž zvykli na brilantní učitele a na dobře fungující systém devítileté základní školy.
Dánský deník Jyllands-Posten uvádí, že Dánsko má nejdražší školní systém na světě, a je zjevné, že Dánové nejsou nejméně inteligentní lidé na naší planetě. Tak je poněkud nečekané, když nejdražší školy na světě neprodukují nejlepší úroveň vzdělanosti studentů. Další dánský list Berlingske navrhuje, aby západní země, známé svou štědrou sociální politikou, včas přehodnotily své vzdělávací metody.
Dánské překvapení není ale ničím v porovnání se šokem, který vyvolalo mezinárodní hodnocení studentů ve Francii. Umístila se až na 25. místě z 65. Konzervativní list Le Figaro smutně konstatuje, že francouzský vzdělávací systém se ukazuje jako neefektivní. Propast mezi výbornými a špatnými studenty se zvětšuje. Ještě pořád dokážeme vychovat budoucí držitele Nobelovy ceny ve fyzice a v medicíně, ale zároveň produkujeme ve školách i naprosté hlupáky, konstatuje se zde.
Lepší výsledky než Francie zaznamenalo Německo. S uspokojením si toho všímá německý týdeník Der Spiegel. Poprvé se němečtí studenti umístili ve výsledcích nad průměrem hodnocených zemí, pochvaluje si další německý list Die Tageszeitung. Úspěch připisuje tento levicový deník nedávným reformám školství.
V posledních letech si jednotlivé německé země posvítily na školy, které přijímaly jen slabší studenty. Konec praktik rozdělování 10letých žáků na základě manuálních a intelektuálních zručností se ukázal jako dobrý krok. Navíc nový systém umožnil, aby si žáci mohli vybrat různé předměty a nemuseli se vázat jednotnými osnovami.
Mnoho lidí se domnívá, že je potřeba skoncovat s vědomostními testy Organizace pro hospodářskou pomoc a rozvoj. Tageszeitung je ale rozhodně proti tomu. Testy poukázaly na mnoho slabostí a staly se motivací pro pozitivní reformy. Navzdory úspěchu německých školáků jsou v oblasti vzdělávání potřebné další reformy a neustálé zlepšování. „Jsme nejlepší na světě v disciplíně opakování ročníku. Navíc mezi děvčaty a chlapci jsou obrovské rozdíly ve čtení a v matematice,“ uzavírá německý list.
Jak dopadlo v hodnocení Švédsko? Značně si pohoršilo. Politici začali ukazovat jeden na druhého a hádají se nad otázkou, co jsou nejlepší metody vyučování. „To ale rozhodně dětem nepomůže,“ píše liberální švédský deník Dagens Nyheter. Úlohou nové strategie není obnovení zlatých časů švédského školství.
Spíš je důležité určit konstruktivní rovnováhu mezi učiteli, kteří vytvářejí jasnou strukturu učebního procesu a studenty, kteří jsou v něm aktivní. Ministr školství viní učitele ze špatných výsledků, ale v zemi je třeba skoncovat s negativistickým viděním situace. Je důležité dosáhnout úrovně, kdy spolupracují učitelé, žáci, studenti, rodiče, místní instituce, stát, vláda a také část opozice.
Belgie má trochu jiné problémy. Podle listu De Morgen obstála v mezinárodní konkurenci dobře, ale zdrojem vážných obav jsou nedobré výsledky dětí přistěhovalců. Deník upozorňuje na skutečnost, že nikde v Evropě není tak hluboká propast mezi dětmi imigrantů a domácích obyvatel. Důsledkem je prohlubování rozporů v belgické multikulturní společnosti.
Na rozdíl od ostatních evropských zemí, které dosáhly dobré výsledky u dětí přistěhovalců, Belgie v tomto ohledu neudělala žádný pokrok. „Nové demografické situaci jsme se přizpůsobili příliš pozdě. Příliš dlouho jsme se upírali k minulosti, která je dávno pryč,“ tvrdí na závěr našeho přehledu citovaný belgický deník.
Konspirace kolem Putina
O slavných lidech, kladných postavách či naopak nechvalně známých, se píší stohy knih. Jednou z nich je i publikace 42letého moskevského autora Stanislava Belkovského, která vyvolala v Rusku skandál. O knize referoval německý týdeník Der Spiegel. Autor knihy vykresluje ruského prezidenta Vladimira Putina jako traumatizovaného sirotka s údajnými homosexuálními sklony a enormním bohatstvím.
Kreml knihu z gruntu odmítá s tím, že její tvrzení nemají žádný podklad. Pro své příznivce je Putin spasitelem Ruska. Pro oponenty je zase neoblomným tyranem. Americký časopis Forbes ho označil za jednu z nejvlivnějších osobností planety. Můžete se na něj dívat různě, jednu věc ale autor knihy vyslovil poprvé. Že totiž vládce rozlohou největší země na světě, která má 143 milionů obyvatel, která vlastní jaderné zbraně a oplývá obrovskými zásobami nerostných surovin, je ve skutečnosti obyčejný slaboch.
Přesně to tvrdí Stanislav Belkovský v knize s podtitulem Celá pravda o Putinovi. Ruští vydavatelé se jeho skandálnímu spisu vyhýbají. Belkovský ale všem navzdory celá léta tvrdí o Putinovi to samé. A proč mu to jen tak projde? Hodně lidí si myslí, že se těší ochraně vysoce postavených příslušníků ruské inteligence. Belkovský je oblíbeným sloupkařem v jednom moskevském bulvárním listu. Věří, že klíč k analýze Putina spočívá v jeho nešťastném dětství.
Napsal, že malý Vladimir, který vyrostl prakticky bez otce a bez rodinného zázemí, byl odtažitý a ponurý kluk. Podle tohoto zdroje se Putin narodil jako syn alkoholika dva roky před oficiálním datem, uváděným jako jeho narození. Matka se s ním přestěhovala do Gruzie. Chlapce ale odsunula do tehdejšího Leningradu a zakrátko se z jednoho manželského páru stali jeho oficiální rodiče.
Belkovský není schopen předložit důkazy na podporu svých tvrzení. Mluví ale o záhadné smrti známého investigativního novináře, který se snažil objasnit záhadu Putinova narození. Podle Belovského se Putin celý svůj dospělý život snaží najít cosi jako rodinu. V Borisu Jelcinovi viděl náhradního otce. Nebo v oligarchovi a majiteli známého britského fotbalového klubu Chelsea Romanu Abramovičovi vidí náhradního bratra.
Belkovský dále píše, že Putin byl hluboce osamělý politik, kterého bylo potřeba nutit do prezidentské funkce. Musel být přitlačen, aby učinil rozhodnutí. Nejraději prý trávil čas se zvířaty kvůli strachu z lidí. Mnohé Putinovy fotografie jsou ve stylu „mačo“. Hlavní hrdina na nich pózuje kupříkladu s tygry, pravděpodobně utlumenými léky. Podle Belkovského to není žádná součást cynické reklamní kampaně, ale spíše vhled do hlubin prezidentovy duše.
Putin utíká od lidí a od svých povinností, pokračuje Belkovský a vysvětluje: „Tady je s nejlepšími přáteli – labradorem Connym a bulharským ovčákem Buffym – kteří s ním jako jediní bydlí v prezidentské rezidenci. Nakolik jsou ale taková tvrzení hodna úvahy? Všechno to může být jen laciná pseudopsychologie,“ píše Der Spiegel. Západní zpravodajské služby, diplomaty i specialisty na Rusko přesto zajímají jiné dvě stránky Belkovského teorií. Údajně pohádkové bohatství Putina a jeho sexuální život.
Podle Belkovského nebyla Putinova aféra s krásnou ruskou gymnastkou a olympijskou vítězkou Alinou Kabajevou ničím jiným, než promyšleným PR kampaní jeho poradců. Vykreslili pro veřejnost obraz Putina jako bezmála sexuálního symbolu, aby zakryli to, o čem spekuluje Belkovský: Že sexuální život je pro Putina velkou neznámou, nebo že je latentním gayem.
Fotografie z roku 2007, na které Putin a monacký kníže Albert nahoře bez pózují s rybářským náčiním v rukách, zavdala důvod k označení Putinovy pověsti jako „ikony gayů“. Putinův mluvčí jednoznačně takové výklady odmítl, podobně jako spekulace o bohatství prezidenta. Sám Belkovský si je vědom toho, že chodí po nesmírně tenkém ledě. Proto v knize pro jistotu píše, že „kultovní postava mezi homosexuály ještě automaticky neznamená, že je homosexuál“.
Belkovský se věnuje i soukromému životu Putinových dcer. Mariji je 28 a Jekatěrině 27. Jekatěrinu se vždy snažil Putin chránit před veřejností. Marija měla romantický vztah s holandským architektem. Jekatěrina žije se synem Nikolaje Šamalova, dlouhodobého Putinova přítele. Šamalov je známý v rusko-německých obchodních kruzích jako zprostředkovatel velkých zakázek a obchodů mezi Ruskem a Západem.
Koncem roku 2010 jeden ze Šamalových obchodních partnerů napsal otevřený dopis tehdejšímu prezidentu Medveděvovi, že nedaleko Soči, kde se mají konat olympijské hry, se staví palác v hodnotě stovek milionů eur pro soukromé potřeby prezidenta Putina. Šamalov údajně výstavbu financoval jako Putinův důvěrník. Putinův mluvčí okamžitě reagoval s tím, že Putin nemá se skvostnou vilou nic společného.
Belkovský v knize tvrdí, že palác byl určen Putinově dceři Jekatěrině a jejímu manželovi. Na dotazy veřejnosti Šamal odpověděl, že soukromé záležitosti nekomentuje. Fikce a pravda mají k sobě v Belkovského knize blízko. Když napsal o dohadech, že Putin byl velmi vážně nemocný na přelomu století, opírá se o řeči podnapilých Putinových strážců.
Údajně mu řekli, že Putina někdy nahrazuje jeho dvojník, aby se tak utajila jeho nemoc a zdravotní problémy. Belkovský přilil ještě olej do ohně v rozhovoru pro německé noviny Die Welt v roce 2007. Tehdy obvinil Putina, že se obohacuje z firemních investic, které jdou do miliard dolarů. To, co Belkovský prozrazuje o Putinovi samotném, není pravda, píše ale Der Spiegel. Je to spíš o Putinově systému.
Informace a dezinformace jsou smíchány dohromady. Ujišťování mocných o vlastní pravdě nepřesvědčilo obyvatele. Naopak, množí se konspirační teorie. A proto považují Rusové všechno za možné, ať už to zní jakkoliv šíleně. Belkovský může být mírně potrhlý novinář, nebo obchodně založený manipulátor, který dostává za svoje psaní prostě peníze.
Ztrácí Norové rovnováhu?
Ze světa postsovětské korupce a konspirací v Ruské federaci se přesuneme na samý sever Evropy do Norska. Mimochodem, tato země se již tradičně umísťuje v hodnocení korupce jako jedna z nejčestnějších. Britská stanice BBC přinesla zajímavou reportáž o striktních pracovních zákonech, jež tam panují. Připravte se však na překvapení. Přísné norské pracovní zákony v praxi znamenají, že většina úřadů v Oslo je po čtvrté hodině odpoledne prázdná.
Na druhé straně příliv nových mladých podnikatelů do norské metropole znamená novou pracovní dobu – 24hodinovou. Developeři, IT pracovníci sedící za bílými stoly v obrovském podkroví s obnaženými cihlovými stěnami a dřevěnými trámy místo stropů. To je Mesh, první zakázkové centrum pro přibývající podnikatele. Pětipatrová budova se chlubí kafeterií, místností pro stolní tenis, a dokonce i největším nočním klubem ve městě.
Naším cílem je, aby se inovativní podnikatelé v budově cítili jako doma, říká Anders Mjaset, který založil projekt v roce 2012. Když začínal podnikat jako 21letý, myslel si, že bude neustále v interakci s jinými podnikateli a investory. Ale takový druh podnikatelské sítě v Norsku neexistoval. „Tak jsem se s partou přátel dohodl, že centrum vytvoříme sami“. Mjaset a jeho tým chtěli, aby byly prostory cenově přístupné pro všechny ve městě.
Oslo je považováno za nejdražší město na světě. Zejména díky silné ekonomice, podporované především ropným průmyslem z vlastních zdrojů. Prostory jsou otevřené 24 hodin denně. V současnosti v centru pracuje pravidelně víc než 200 profesionálů. Nejmladším je 20 a nejstarší překročil šedesátku. Nejvíc si všichni pochvalují, že můžou pracovat, jak dlouho chtějí.
Neomezuje je pracovní zákon, podle kterého mají po čtvrté opustit pracoviště. Tento model nadchl i jiné inovátory a v norském hlavním městě přibývají podobné pracovní prostory pro nejrůznější profese. Nový trend ostře kontrastuje v zemi, kde se tradičně začíná pracovat v 8 hodin a končí se ve čtyři odpoledne. Taková je zaběhaná norská pracovní kultura.
Norové považují za vysokou prioritu rodinu a volnočasové aktivity. Státní legislativa aktivně odrazuje od nepravidelné pracovní doby a neplacených přesčasů. Obyvatelé Norska pracují průměrně 1426 hodin za rok, což je skoro nejméně ve vyspělých zemích. Průměrná mzda je slušná a většina lidí si může dovolit, co chce, ať už to je chata v horách nebo hezké auto. To všechno za práci od osmi ráno do čtvrté odpoledne.
Rostoucí počet nových pracovních center vyvolává i obavy. Nadměrné množství práce může prý způsobit zdravotní a sociální problémy v celé zemi. Norsko přitom vždy tvrdě prosazovalo rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Přesčasy mohou mít za následek kardiovaskulární nemoci a můžou negativně ovlivnit i psychiku. Tak vypadá tato severská země očima BBC.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
