Konec gulášového socialismu? aneb Maďarsko 1989 – od přestavby k demokracii

24. říjen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Budova parlamentu v Budapešti

Klíčové události maďarských dějin roku 1989 očima Československého rozhlasu poslouchejte v dalším vydání pořadu Archiv Plus.

Tři muži s obdobnými osudy a částečně i výchozími mocenskými podmínkami byli u moci v Polsku, Československu a Maďarsku.

Wladysłav Gomulka (Polsko) opustil vrcholné funkce na přelomu 40. a 50. let a několik let strávil ve vězení a internaci.

K moci se dostal v průběhu tzv. polského října 1956, kdy hrozila reálná sovětská intervence, které se mu podařilo zabránit. S jeho jménem byly spojovány nereálné naděje jako s „národním komunistou“.

Gustáv Husák (Československo) byl svých vrcholných stranických funkcí zbaven rovněž na počátku 50. let, poté byl odsouzen a až do roku 1960 vězněn. Na vrchol moci se dostal po sovětské invazi, a to v roce 1969, jako představitel promoskevských tzv. realistů.

Tedy těch reformistů, kteří byli pro udržení a posílení vlastních mocenských pozic ochotni obětovat reformisty skutečné a spojit se s dogmatickým ortodoxně stalinským křídlem strany, a hlavně se zcela podřídit Moskvě.

János Kádár (Maďarsko) byl – stejně jako oba výše zmínění – zbaven vrcholných funkcí na počátku 50. let. Byl uvězněn, mučen a odsouzen, propuštěn byl v roce 1954.

Čtěte také

Nejvyšší funkci v zemi získal doslova díky sovětským tankům – při potlačení maďarského protikomunistického povstání v roce 1956. Jeho dědictví však bylo úplně jiné než dědictví Gomulky a Husáka.

Gomulka v letech 1956 až 1970, kdy byl u moci, po počáteční reformní vlnce konce 50. let dovedl společnost do krize společenských výbuchů nespokojenosti v letech 1968 a 1970. Druhý z nich – rozsáhlé dělnické nepokoje, k jejichž potlačení nasadil nejenom bezpečnostní síly, ale i armádu – ho nakonec smetlo.

János Kádár

Husák, který při svém nástupu do vrcholné stranické funkce v roce 1969 sliboval pokračování v reformách, zmrazil zemi dlouholetou normalizací a Československo se na konci 80. let nacházelo v hluboké komplexní krizi.

János Kádár naproti tomu začínal svou kariéru v nejvyšší funkci v daleko nejhorších výchozích podmínkách. Potlačení maďarského protikomunistického povstání, velké množství mrtvých, 200 až 300 tisíc bezprostředních exulantů.

Společnost se na něj navíc dívala – právem – jako na zrádce a kolaboranta, kterého k moci dosadily ruské tanky.

Přesto jako jediný z těchto tří mužů dosáhl jisté autonomie na Moskvě, prováděl opatrné hospodářské reformy (jeho systém byl nazýván kádárismus či tzv. gulášový socialismus), a také společensky a kulturně nebyl jeho režim tak sešněrovaný jako Husákova normalizace.

Čtěte také

A když Kádár z nejvyšší funkce v červenci 1988 odstoupil, začaly se reformní skupiny ve straně výrazně aktivovat a integrovat.

V průběhu roku 1989 pak vývoj v Maďarsku již není nutno označovat eufemismem přestavba, tj. snaha o kosmetické úpravy totalitního systému, ale cílené směřování k demokracii.

Srovnání s normalizačním Československem v té době poskytoval měnící se přístup k vodnímu dílu Gabčíkovo-Nagymarosz, dalším důležitým mezníkem bylo otevření západních hranic uprchlíkům z NDR.

Proběhla jednání u trojúhelníkového stolu s opozicí, rehabilitován byl Imre Nagy, premiér z doby maďarského povstání, popravený kádárovským režimem spolu s několika spolupracovníky.

V pořadu uslyšíte informace o těchto událostech v dobovém podání Československého rozhlasu.

Pořad Maďarsko 1989. Od přestavby k demokracii v cyklu Archiv plus si poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.

autor: Pavel Hlavatý
Spustit audio