Komu patří loupeže?

23. září 2010

S pořadem Tajemství Ďáblovy bible jsme doputovali až k husitské době, kdy vzácný a unikátní Kodex gigas unikl zničení kláštera a bezpečně putoval zemí. Kodex gigas je skutečně ideální průvodce českými i evropskými dějinami, snad i záminka spojit všechno se vším, neboť jenom na propojení souvislostí záleží při vzniku konečné dimenze. Dimenze prostoru i času.

Ďáblova bible je jako stvořená pro funkci křišťálové koule, v níž lze pozorovat děje minulé i současné, snad i dohadovat děje budoucí, což je ostatně příčinou prastaré lidské snahy nahlédnout do čarodějnických příbytků. Tam, kde sídlí ten zasmušilý starý muž z obrazu Rembrandta van Rijna, jemuž dal nešťastný nizozemský malíř ke konci svého života název "Meditující filosof".

***

Meditující filosof, plátno z roku 1632, jakkoli na tom datu nezáleží, je jako kaleidoskop: Do klenuté kamenné místnosti proniká nažloutlé světlo slunce, světelná výseč zřejmého a viditelného. Vysoká kamenná klenba se spirálou schodů kamsi vzhůru a vpravo jiné světlo, oheň krbu, nad nímž se sklání žena, jejíž tvář, jak jinak u Rembrandta, vystupuje ze šerosvitu náznaků kontur a také dějů, které jsou jinak všední. Starý muž sedí u okna, zahalen v dlouhém županu. Před ním písařský pult a na něm letokruhy papírů. Vedle stolu tajemná vrátka z dřevěných prken, krok staletí, věk kamene a rozpadání dřeva.

Sem bychom rádi vešli a zeptali se v naději na odpověď.
Jenže obraz neříká nic víc než to, že v prastarém domě vládne klid a kamenná dlažba praská, trhliny na zdech svědčí o jistotě zániku všeho a nad tajemnými dveřmi do jiného času, prostoru a příběhu je zbytek kamenného ornamentu, záhadný jako všechno kolem.

"Filosof v meditaci," říká literatura o Rembrandtově obrazu. Nejsem si jistý, zda "v meditaci lze být," a tak jsem ten obraz raději přejmenoval. A šel bych v tom i dál. Spíš mi ta kamenná krajina tajemného domu připomíná "Starého smutného a smířeného rabína." Rembrandt žil v židovské čtvrti a jeho smysl pro šerosvit určitě poznamenala kabala i talmud, záblesky světla ve tmě a kontury tváří, staveb, lom světla na zčernalém kameni, stíny kaftanů i stíny v kaftanech.

Od Podlažic k Norimberku

Rozprávím tu tak obšírně o Rembrandtově plátnu, a mířím tím k Norimberku Albrechta Dürrera. Při tom zvláštním putování labyrintem dějin Evropy nás umění doprovází jako doklad snahy lidstva nespokojit se s trpnou eixstencí.
I Norimberk, alespoň jeho historická část, je městem stínů. Je to už dávno, co jsme tam byli. Zůstal z té návštěvy jen jeden dojem: podivný prožitek starého města, města na strmé skále, kde člověk musí šplhat po schodech od domu k domu. V prázdných ulicích se tam v letním slunci míhají stíny postav dávno zemřelých obyvatel, gotické i renesanční stíny zrušeného času.

V katedrále je umístěna stálá výstava rozbombardované stavby, z níž v roce 1945 zbyly jen sutiny, a Norimberští, zřejmě ti živí i mrtví, vybudovali podle fotografií a obrazů a starých nákresů a plánů katedrálu tak dokonale staronovou, že i přízraky z ulic by se tam cítily jako ve svém čase žití.

Na náměstí je také starobylá kašna s dřevěným vodním vahadlem. Se čtyřmi kruhy, třemi železnými a jedním zlatým. Dotknout se toho zlatého znamená prý vstoupit do země pohádek, kde se každé přání vyplní. Omyl. Všechno je jinak. Škoda, že to nebyl starý rabín, kdo mi vyjevil tajemství kašny a jejího zázračného kruhu. A škoda, že i našeptávači tajemství vyžadují, aby sdělené ticho zůstalo tichem.

Nicméně: Norimberk dokazuje předešlé, totiž, že všemi cestami se lze ubírat k jediné.
Od Kodexu gigas ke Kodexu gigas evropskými dějinami.

Norimberský rodák Benedikt Wurzelbauer (narozen roku 1599) byl sochař a kovolijec. Krom četných kašen je autorem i sochy "Venuše, Amor a delfín," jejíž kopie dnes stojí v zahradě Valdštejnského paláce v Praze. Původně ji koupil nejvyšší hofmistr Kryštof Popel z Lobkovic pro svou zahradu na Hradčanech, v roce 1630 ji získal nejslavnější Valdštejn. V roce 1648 odvezli originál sousoší Švédové spolu s mnohými dalšími poklady, pochopitelně i s Ďáblovou biblí, vlastně nejvzácnější kořistí.

Takže se ukazuje, že Ďáblova bible se v dějinách vynořuje sice nečekaně, ale zato vždy, když se něco děje. Tedy - něco zajímavého.
Jak se posléze ukáže, praví některé texty příslibně. Jak se později ukáže, říkám též, z tématu se stane téma horce aktuální, a to nejenom ve smyslu německo-polských vztahů, poslední dobou dost pošramocených, ale ve smyslu vlastnictví válečné kořisti vůbec.
Dějiny mají jednu pozoruhodnou vlastnost:
Jejich konflikty lze kdykoli oživit a učinit z nich předměty i budoucích sporů.
Kdysi jsem se podivil, když Afghánci zmasakrovali tureckou vesnici, někdy v osmdesátých letech minulého století a to s připomínkou, že se jedná o odplatu za cosi podobného, ale v opačném gardu z roku 1911.

Kostlivci z uměleckých pokladnic

Dnes se už nedivíme ničemu.
Připadalo mi kdysi nepatřičné a kuriózní, když se 70 let staré "cosi" stane velmi novým "čímsi." Záminky mohou být různé. Pro politiku i její pokračování, válku. V nejhorším případě. V našem evropském klasickém pojetí, zdá se, současná válka nehrozí. Spory budou pokračovat. Nejlépe o majetek. Nejlépe o zisk. Mnohdy prostě z důvodů fotbalového fanouška. On si jako všichni muži v ofsajdu navléká víkendový ligový dres jako uniformu. Odznak kmenové příslušnosti. Pomalované tváře fanoušků připomínají Kelty před bojem. Carl Gustav Jung by měl radost.

Optimisticky jsem v pořadu Tajemství ďáblovy bible tvrdil, že Evropa dodržuje nepsanou usanci o tom, jak kulturní a umělecké a jiné poklady, nabyté ve válkách, patří tomu, na jehož území doputovaly. Rébus, či spíše rovnice o mnoha neznámých (prodejů, dědictví, válečných kořistí, krádeží, šmelinářství a čachrářství, dohod tajných i netajných) je v evropském prostoru tak složitá, že se z vlastnictví umělecké pokladnice stala Rubikova kostka o neznámém počtu stran.

Leč. Leč stalo se, že se na německo-polském nebi začalo smrákat. Téměř přesně před rokem.
Miliony vtipů, satir, jedovatých komentářů na politické téma projdou světem bez povšimnutí.
Varování: všechno na světě má tu hodnotu, váhu i důležitost, kterou sami určíme a záležitosti přisoudíme.
V loňském létě, jak se ukázalo, rozhodně nebyl případ satirického článku v německém Tageszeitungu případem nevinné satiry. Výroky bratří Kaczynských, dotaženy ad absurdum, se přesně touto metodou staly počátkem vzrušené mezinárodní debaty, řečeno mírně.

Ani na polské straně nepanovala a nepanuje zrovna jednota. Lech Walesa, legendární vůdce Solidarity, označil polskou žádost o omluvu za satirický článek, který otiskl Die Tageszeitung, za zveličování a přidal výzvu, aby příště Poláci volili své představitele uváženěji. Zavzpomínal při té příležitosti, jak oba radikální bratry vyhodil ze své kanceláře, když kdysi zjistil, že "toho více rozbijí, místo toho, aby konstruktivně spolupracovali." Nositel Nobelovy ceny přidal i obecně platnou radu, aby se příště bratři v čele polského státu "dvakrát nadechli a třikrát obešli blok, než něco řeknou," což není ani obecně špatný nápad.
Jenže - na rady už bylo pozdě.
Vypukla mezinárodní aféra.

Dělostřelectvo sedmé velmoci

Polský deník Nasz Dzienik zveřejnil černou listinu deseti německých dopisovatelů, mezi jinými z DPA, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a týdeníku Der Spiegel, což bohatě stačí na pokrytí většího území německé mediální scény, tudíž veřejného mínění. Polský premiér se k satirickému článku vrátil komentářem a označil jej za "zločin." Navíc požádal spolkovou vládu, aby zakročila proti novinám, které urážejí Polsko. Německá vláda nemohla konec konců činit nic jiného, než vzkázat do Varšavy, že musí a chce respektovat svobodu tisku, což podpořila i část polského tisku. Gazeta Wyborcza napsala, že polský prezident ztrácí na věrohodnosti, když zahraniční politiku směšuje se státními zájmy. A slova přibývala na síle. Oficiální stránka polského prezidentského úřadu srovnala Tageszeitung s nacistickým plátkem Der Stürmer, rakouský Die Kurier předhodil Polákům neúčast na Výmarském jednání, ti se bránili, že šlo ze strany prezidenta skutečně o zdravotní indispozici, nikoli o diplomatickou chřipku a drama manželské hádky se počalo úspěšně vyvíjet.

Jak nemám rád rady psychologů, kteří nejlépe zvenku vidí, kterak by spolu partneři měli vycházet u stolu, plotny i lože, jednou jsem se kdesi dočetl, že každá manželská hádka v určité fázi pozbyde racionalitu, téma je postupně zapomenuto a výměna názorů se odehrává ve výčitkách, kdo na koho víc křičí. V každém dějství manželského dramatu musí zákonitě dojít na kostlivce ve skříni. Minulé křivdy a nedorozumění ožijí ze stínů přízraků a reinkarnovány se stanou náhle nebezpečnou aktualitou. Všechna minulá velkorysá odpuštění jsou znenáhla pryč a svíčková, připálená před mnoha lety, se opět stane současným důvodem ke zničenému blahu na tomto pozemském světě.
Kdyby se manželství měla rozvádět po první hádce, nebylo by už asi ani jediné. Kdyby státy měly řešit všechny spory válkou, mohli bychom bydlet rovnou v zákopech, takže i to, co se momentálně jeví jako světoborné, bývá za čas zapomenuto a uloženo mezi pověstné kostlivce do skříně.

Druhá světová válka, jak je patrné i z výkladních skříní knihkupectví, je téma stále velice živé. Přinesla tolik utrpení a civilizační trauma takového rozsahu, že snad jen dlouhý čas jednou odvane její průběh, výsledky i důsledky kamsi mezi punské války. Pochybuji, že by dnešní Římané při návštěvě zoologické zahrady rozhořčeně vzpomínali při pohledu na slony na vojevůdce Hannibala před římskými branami.

V současném sporu Polska a Německa došlo ovšem k tomu, k čemu asi dojít muselo: Němci vznesli požadavky na navrácení uměleckých pokladů z období II. světové války a začalo mrznout. Zprávu o tom přinesla nedávno ČTK. I se zmínkou o odvolávání se na zákon z roku 1907, což by evropské majetko-právní vztahy začalo posouvat hluboko do historie. A kromě jiného by se i z rudolfinských sbírek mohl stát předmět nekonečného současného sporu.

Jak se z vojáka stane ředitelka