Komentář k odstoupení Hany Marvanové z funkce předsedkyně US

4. červenec 2002

Hlavní důvody rezignace předsedkyně US-DEU byly vlastně už předem známé, Marvanová nesouhlasila zásadně s dalším velkým zadlužováním veřejných rozpočtů a trvala na tom, že se mají resty naopak snižovat, aby země dosáhla maastrichtských kritérií už na konci tohoto volebního období v r.2006 .

O tom ovšem nechtěli sociální demokraté ani slyšet, neboť by tak nemohli plnit celou řadu rozdávačných programových slibů. Minulou sobotu, kdy se měli podle původních předpokladů vyjednavači o vládním programu už definitivně na jeho podobě dohodnout se Hana Marvanová podle některých zpráv prý doslova zděsila plánem ČSSD na růst dluhů veřejných financí pro příští roky a tak toto úterý přišla na republikový sněm US s návrhem, aby strana do vlády vůbec nešla, nicméně umožnila její vznik a podporovala ji v proevropských krocích.

Jenomže totálně nepochodila podobně, jako když počátkem roku při vrcholící cause s dluhem ODA prosazovala, aby unie raději kráčela k volbám samostatně, po případě s ODA, které by pomohla s řešením dluhu. Tehdy se na ní spolustraníci prakticky sesypali. Samostatná US by podle nich ve volbách propadla a jedinou šancí bylo zůstat prý pohromadě s lidovci.

Dnes se situace v podstatě opakuje, opět na apely zásadové předsedkyně chce slyšet ve straně jen málo kdo. Někteří se znovu obávají, že bez podílu ve vládě strana dříve či později zanikne, jiným přitom jde bez pochyby o vlastní budoucí pozice. Situace, ve které se předsedkyně ocitla nebyla jistě jednoduchá, ale za to měla celkem prostý původ, totiž ve špatném volebním výsledku jak celé koalice, tak v ještě horším samotné US-DEU, jejíž kandidáty vykroužkovali voliči lidovců. Unie se tím stala pro hájení svých priorit ve vládě přespříliš slabou a v podstatě jí nezbývalo, než přistoupit na podmínky sociálních demokratů, nebo zůstat stranou s tím, že by umožnila vznik menšinového kabinetu a podporovala by jej, jen pokud by to bylo jakž takž slučitelné s programem unie. Patrně by ještě US souhlasila s deficitem prvního státního rozpočtu na příští rok, ale dál už by trvala na snižování zadluženosti a sociální demokraté by na to museli reagovat - buď by hledali kompromisy, nebo by se obraceli pro podporu komunistů. V co by taková situace časem vyústila lze jen hádat, ale možná by Vladimír Špidla přece jen stál více o hlasy nekomunistů a ze svých představ by něco slevoval.

Jenomže, pokud se stane unie vládní stranou, bere na sebe závazek na celé volební období, bez šance klást si průběžné zásadní podmínky. De facto bude se sociálními demokraty výměnou za podíl na moci výměnou na jedné lodi. Právě tomu však Marvanová řekla tento čtvrtek svou rezignací nahlas ne, což je gesto hodné respektu. Vést stranu do takové politické praxe jednoduše podle svého svědomí nemůže. Problémem ovšem je, že právě ona v této chvíli představuje onen křehký většinový hlas ve sněmovně. Říká - a můžeme jí jistě věřit, že existenci proevropské vlády sociální demokracie a kolegů z Koalice podpoří, ale není už jasné, jak hodlá - rovněž podle svého svědomí - postupovat dál a zřejmě to neví ještě ani ona sama.

Budoucí premiér Špidla totiž požaduje, aby dohodu o vzniku parlamentní většiny stvrdilo všech sto a jeden poslanců svými podpisy. Nikdo zatím přesně neví, co by měli členové poslaneckých klubů tří stran přesně parafovat, ale po vystoupení bývalé předsedkyně Marvanové se zdá, že to těžko může být text, zavazující k nějaké paušální jednotě. Proti ní přece Marvanová vystoupila a bez ní už se zase vládní většina nekoná.

Otázkou nyní je, jak to budou na věci účastní politikové reflektovat. Unionisté si musí být vědomi, že tvrdohlavou Marvanovou nepřesvědčí k závazku schválit bianko, co si vláda zamane a že je tedy pozice jejich strany poněkud oslabena. Lidovci budou možná muset v tichosti kývnout na to, že v některých otázkách sáhne Špidla pro hlasy komunistů, kterým za to bude muset předseda vlády něco už teď dát a není jisté, zda se KSČM spokojí toliko s posty ve vedení sněmovních orgánů. A Špidlu asi také netěší, že by měl před celou Evropou shánět hlasy poslanců strany, která se ani za 12 let neodhodlala odstřihnout od totalitní minulosti.

Nabízí se úvaha, zda pro konsistentní většinu, nazývanou zkratkovitě "sto-jedna" nebudou ještě sociální demokraté ochotni znovu jednat s tím, že by se o snižování zadlužovanosti dalo přece jen uvažovat. Kdyby k takovému kroku sáhli, bylo by to vysloveně státnické, ale čekat to asi nelze. Marvanová, představující nyní příslovečný jazýček na vahách opakovaně deklaruje, že bude hlasovat pro tuto vládu a pro její proevropské kroky a naznačuje, že nehodlá sehrát žádnou dramatickou roli ani při rokování o prvním rozpočtu Špidlova kabinetu.

Co bude dál, říkají si nejspíš špičky ČSSD, se ještě uvidí. A nezapomeňme, že nynější zauzlování, které rezignace Marvanové rozhodně představuje nahrává těm, kdo by se nejraději vrátili k variantě velké koalice s ODS. Jenomže vládnout s Klausovou stranou Špidla nechce z celé řady důvodů a hlavně v tom, oč Marvanové jde nejvíc by si nijak nepolepšil, protože ODS by na úmysl zvyšovat zadluženost slyšela asi stejně málo, jako bývalá předsedkyně unionistů. Nějaká další překvapení se asi v nejbližší době čekat nedají. Karty jsou více-méně rozdány, vláda sociálních demokratů a Koalice skoro určitě vznikne.

Uvidíme, co se bude dít řekněme za rok, předpovídat něco dnes by bylo spíše jen věštění, mezitím se totiž na domácí politické scéně může také stát leccos. Zaznamenejme tedy jen zatím, že jsme tento čtvrtek byli svědky něčeho na tomto poli dost nezvyklého, totiž zachování se podle svého svědomí.

rse@rozhlas.cz

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.