Kolektivní paměť a její politické důsledky

Zvolené téma nebylo jen podnětem k důkladnému zamyšlení, jen výzvou k důsledné reflexi společné česko německé, zejména česko sudetoněmecké minulosti, ale současně dokládalo, kam, alespoň v rámci pravidelných jihlavských setkávání, už došel česko sudetoněmecký dialog. Respekt, který si jihlavská setkávání vydobyla, podtrhuje i skutečnost, že si celá řada významných představitel politické scény klade za čest, být této události účastníkem, dokonce na ní pronést pár slov.

Konferenci zahajoval přednáškou francouzský profesor politologie a filosofie Alfred Grosser. Ten vtipně, za pomoci celé řady konkrétních příkladů se pokusil účastníky přesvědčit, že nic takového jako kolektivní paměť neexistuje. Podle něj máme co do činění jen se souhrnem individuálních vzpomínek, které však v součtu něco sourodého, jakým by měla být společná paměť, sotva vytvoří. Dokonce tutéž událost podle Grossera dva její přímí účastníci zpravidla líčí rozdílně, často i protichůdně. Těžko z obou líčení je potom možné vytvořit symbiózu a nazvat jí společným prožitkem. Profesor Grosser tak předvedl brilantním způsobem nechuť osvícených evropských intelektuálů upínat se k jakýmkoli duchovním kotvám a konstantám. Vyjádřil tak evropskou zkušenost, že každá takováto kotva, konstanta nakonec byla zneužita v neprospěch společnosti, každá se stala nebo měla nakročeno se stát oním pevným bodem, kterým se v dějinách Evropy zdůvodňovaly a ospravedlňovaly osudové náboženské, národnostní, třídní a jiné kolektivisticky formulované konflikty. Jedinou obranou je jejich relativizace či dokonce zpochybnění. Po přednášce profesora Grossera mohla konference skončit. Téma existence kolektivní paměti bylo tak v její neprospěch vyřešeno.

Jihlavská konference tím, že přesto pokračovala, profesoru Grosserovi jednoznačně zapravdu nedala. Bez ohledu na to, zda kolektivní paměť existuje, nebo ne, existují v rámci česko německého stýkání a potýkání tu špatné, tu horší zkušenosti, myšlenkové stereotypy, které se přenášejí z generace na generaci, tu méně, tu více zavádějící představy o tom druhém, tedy jevy, o kterých je potřeba vést dialog. Michael Frank, redaktor deníku Süddeutsche Zeitung a v Jihlavě panelista, vyjadřující se k soužití Čechů a Bavorů, názorně demonstroval, jak mnohé špatné může být i k něčemu dobré. Na několika příkladech vyhnaných a v Bavorsku se usidlujících sudetských Němců demonstroval, že vzdor zlému, které prožívali, se stali současně vyslanci schopností, dovedností a umu národa žijícího na území Česka. Nejen, že se rozhodujícím způsobem po druhé světové válce podíleli na industriálním rozvoji Bavorska, nejen že se i díky nim stalo Bavorsko nejbohatší spolkovou zemí, současně upevnili v Bavorech přesvědčení, že mezi Ohří a Moravou, mezi Dyjí a Nisou žije národ, který je vzdělaný a učenlivý, schopný a pracovitý.

Celá řada řečníků zdůraznila, že sousedské soužití Čechů a Němců, Čechů a Bavorů, Čechů a sudetských Němců, pokud probíhá na mezilidské úrovni, je plné tvůrčí spolupráce, plodného úsilí, bohaté na společné a společně realizované projekty. Problémy, pokud se vyskytují, vyskytují se zejména na úrovni politické. Často jde o problémy, které z těch či oněch důvodů jsou oběma politickými stranami uměle udržovány při životě, popřípadě uměle neřešeny, ač existuje několik pro obě strany schůdných řešení.

Na určitý okamžik během jednání zavládlo přesvědčení, že vývoj v sousedských vztazích jde správným směrem, jen politici to maličko kazí. To maličko se ale může stát osudovým. Nestačí totiž mít jen dobré sousedské vztahy - člověk s člověkem, obec s obcí, město s městem. Je potřeba, aby i na politické úrovni jablka sváru, problémy, které leží v cestě, byly pojmenovávány a hledána pro ně odpovídající řešení. Nechuť je řešit, vzbuzuje podezření - a mnohokrát v dějinách se stalo jistotou - totiž, že politická třída, či alespoň někteří její rozhodující představitelé si takto střádají politický kapitál, umožňující jim ve vhodné chvíle jej populisticky zneužít. Vždyť je to tak snadné a vede to přece k zaručeným volebním výsledkům.

I kdyby letošní Jihlava neobhájila, že existuje něco jako kolektivní paměť, rozhodně i tak stála za to. Společně sdílená zkušenost s politiky, kteří neřeší nahromaděné problémy a vytváří tak riziko, že dříve nebo později budou zneužity v podobě populistického kapitálu, tato zkušenost, která tu několikrát zazněla, byla rozhodně jednou z výrazných point již tradičního česko německého, jihlavské setkání, tentokrát v řadě čtrnáctého.