Kocovina z politických vášní bývá zlá, napsal Jaroslav Jírů

Je to zase jeden z mnoha příběhů, které napsalo složité 20. století. Rodák (1935) ze Smíchova pocházel z obyčejných poměrů: „Moji rodiče měli jen základní vzdělání, ale před skutečným věděním a uměním pociťovali vždy hlubokou úctu a snažili se nám ji vštípit.“

Čtěte také

Rozhlas slaví sto let. Stále žijí lidé, kteří za svobodné rozhlasové vysílání nasazovali své životy

Maturoval v roce 1953, to už měl za sebou i několik let (1949 až 1952) práce v Dismanově rozhlasovém dětském souboru.

Později vzpomínal na budovatelské nadšení, které Miloslav Disman mladým umělcům vštěpoval a které u řady z nich skončilo fascinací myšlenkami komunismu: „Dlouho jsem se domníval, že to byla krásná léta, poznamenaná jistými omyly a naivnostmi. Mnozí z mých přátel tomu věří dodnes. Ale pak jsem četl vzpomínky těch, které popravovali a mučili ve chvílích, kdy jsme s tátou Dismanem recitovali a zpívali na svazáckých schůzích. Nevěděli jsme o těch věcech, jistě. Ale před soudem historie – moc bych si přál, aby nebyl – to neomlouvá,“ napsal Jaroslav Jírů v knize Zpověď dítěte svého věku.

V železném objetí KSČ

Ostatně do KSČ Jírů nakonec vstoupil na počátku 60. let, kdy pracoval jako dokumentátor v redakci Rudého práva. První nabídku na vstup do KSČ dostal ale ještě při vysokoškolských studiích (1953 až 1958) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; ke vstupu ho přemlouvala Jiřina Šiklová.

Čtěte také

100 let Českého rozhlasu aneb Reportáže jako zvukové dějiny

Z Rudého práva vedla jeho cesta přes časopis Odborář a teoretický čtrnáctideník ÚV KSČ Nová mysl do Československého rozhlasu, kam nastoupil v květnu 1967 do zahraniční redakce. Nikoli náhodou: od studijních let ho zajímala Francie, několikrát ji navštívil, v redakci Rudého práva měl možnost pravidelně studovat zahraniční tisk.

V rozhlasu pracoval vedle pozdějších legend Jiřího Dienstbiera, Věry Šťovíčkové, Karla Kyncla, Jana Petránka nebo Luboše Dobrovského. Podílel se i na protiokupačním vysílání rozhlasu koncem srpna 1968, jako ostatní za to zaplatil vyloučením z KSČ (1970) a vyhazovem z rozhlasu, v jeho případě až koncem ledna 1972. Pracoval pak jako hotelový zřízenec a korektor, patřil k prvním signatářům Charty 77. V samizdatu vydal de Gaulleův životopis a vlastní vzpomínky, od konce roku 1987 se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin.

Čtěte také

Rozhlasový komentátor je do určité míry nevděčné povolání

Jeho sen vybudovat po listopadu 1989 z Lidových novin prestižní středoevropský deník se nenaplnil, sám Jaroslav Jírů využil nabídky a v únoru 1992 odešel pracovat jako tiskový atašé na naše velvyslanectví v Paříži. Do Prahy se vrátil v roce 1998 a živil se jako publicista. Spolupracoval s Českým rozhlasem, psal pro Lidové noviny, MF Dnes, Respekt, Právo, Hospodářské noviny nebo Slovo. Zemřel v březnu 2013.

V knize Zpověď dítěte svého věku napsal: „Přitahován v nedospělosti marxismem s jeho lákavými recepty na řešení všech hlavolamů prožil jsem několik let v železném objetí Komunistické strany Československa, která mě posléze odvrhla a vysvobodila zároveň. Ostatně politické vášně a slepá láska mají cosi společného: zatemňují mozek i zrak a kocovina po nich bývá zlá.“