Kocovina z politických vášní bývá zlá, napsal Jaroslav Jírů
Rozhlasový redaktor Jaroslav Jírů zaplatil za své angažmá při vysílání v srpnu 1968 vyhazovem z rozhlasu. Pracoval jako recepční v hotelu a jako korektor – a v 90. letech na našem velvyslanectví v Paříži. K novinařině se nakonec vrátil, jak v pořadu Portréty prozradí historička Petra Loučová.
Je to zase jeden z mnoha příběhů, které napsalo složité 20. století. Rodák (1935) ze Smíchova pocházel z obyčejných poměrů: „Moji rodiče měli jen základní vzdělání, ale před skutečným věděním a uměním pociťovali vždy hlubokou úctu a snažili se nám ji vštípit.“
Čtěte také
Maturoval v roce 1953, to už měl za sebou i několik let (1949 až 1952) práce v Dismanově rozhlasovém dětském souboru.
Později vzpomínal na budovatelské nadšení, které Miloslav Disman mladým umělcům vštěpoval a které u řady z nich skončilo fascinací myšlenkami komunismu: „Dlouho jsem se domníval, že to byla krásná léta, poznamenaná jistými omyly a naivnostmi. Mnozí z mých přátel tomu věří dodnes. Ale pak jsem četl vzpomínky těch, které popravovali a mučili ve chvílích, kdy jsme s tátou Dismanem recitovali a zpívali na svazáckých schůzích. Nevěděli jsme o těch věcech, jistě. Ale před soudem historie – moc bych si přál, aby nebyl – to neomlouvá,“ napsal Jaroslav Jírů v knize Zpověď dítěte svého věku.
V železném objetí KSČ
Ostatně do KSČ Jírů nakonec vstoupil na počátku 60. let, kdy pracoval jako dokumentátor v redakci Rudého práva. První nabídku na vstup do KSČ dostal ale ještě při vysokoškolských studiích (1953 až 1958) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; ke vstupu ho přemlouvala Jiřina Šiklová.
Čtěte také
Z Rudého práva vedla jeho cesta přes časopis Odborář a teoretický čtrnáctideník ÚV KSČ Nová mysl do Československého rozhlasu, kam nastoupil v květnu 1967 do zahraniční redakce. Nikoli náhodou: od studijních let ho zajímala Francie, několikrát ji navštívil, v redakci Rudého práva měl možnost pravidelně studovat zahraniční tisk.
V rozhlasu pracoval vedle pozdějších legend Jiřího Dienstbiera, Věry Šťovíčkové, Karla Kyncla, Jana Petránka nebo Luboše Dobrovského. Podílel se i na protiokupačním vysílání rozhlasu koncem srpna 1968, jako ostatní za to zaplatil vyloučením z KSČ (1970) a vyhazovem z rozhlasu, v jeho případě až koncem ledna 1972. Pracoval pak jako hotelový zřízenec a korektor, patřil k prvním signatářům Charty 77. V samizdatu vydal de Gaulleův životopis a vlastní vzpomínky, od konce roku 1987 se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin.
Čtěte také
Jeho sen vybudovat po listopadu 1989 z Lidových novin prestižní středoevropský deník se nenaplnil, sám Jaroslav Jírů využil nabídky a v únoru 1992 odešel pracovat jako tiskový atašé na naše velvyslanectví v Paříži. Do Prahy se vrátil v roce 1998 a živil se jako publicista. Spolupracoval s Českým rozhlasem, psal pro Lidové noviny, MF Dnes, Respekt, Právo, Hospodářské noviny nebo Slovo. Zemřel v březnu 2013.
V knize Zpověď dítěte svého věku napsal: „Přitahován v nedospělosti marxismem s jeho lákavými recepty na řešení všech hlavolamů prožil jsem několik let v železném objetí Komunistické strany Československa, která mě posléze odvrhla a vysvobodila zároveň. Ostatně politické vášně a slepá láska mají cosi společného: zatemňují mozek i zrak a kocovina po nich bývá zlá.“
Související
-
Trochu pozapomenutý novinář Jiří Ješ měl pozoruhodný život
Novinář a publicista Jiří Ješ pracoval řadu let jako moderátor, komentátor a autor komponovaných pořadů v Českém rozhlasu.
-
Miloslav Disman a jeho dramatické hodiny
Dramatické hodiny – a to ve dvou podobách: Miloslav Disman byl totiž v rozhlase mužem mnoha profesí. Jako vystudovaný pedagog připravoval děti k vystoupením v rozhlase.
-
Pamatujete na rozhlas „za totáče“? Cenzura i tresty za šíření zpráv ze „štvavých“ vysílaček
Československý, dnes Český rozhlas hrál v našich dějinách důležitou roli. Co vůbec mohl vysílat za socialismu, poslechněte si reprízu pořadu z roku 2018.