Koaliční porcování vlivu na ministerstvech

Zároveň mohou tímto způsobem nalézt uplatnění pro své lidi, kteří se například neprosadili ve volbách a nezískali mandát. Běžnému člověku to sice může připadat nemravné, ale to je tak maximálně všechno, co proti tomu může dělat.

Jaké náměstky si daný ministr vybere, je jeho věc, do které mu teoreticky nemůže nikdo mluvit. V praxi je tomu poněkud jinak, jak zaznělo před chvílí. Do některých křesel náměstků musí šéf resortu nakonec místo svého favorita usadit člověka, kterého si přeje koaliční partner. Pokud se mu to zajídá, může se dostat do potíží. Zkušení političtí matadoři, kteří už museli spolknout nejednu hořkou pilulku, se s tím dokáží vyrovnat. Pro politického nováčka to naopak může představovat nepřekonatelný problém.

Pro názorný příklad nemusí člověk chodit zrovna do daleké minulosti. Stačí připomenout demisi ministryně kultury Třeštíkové, která za důvod rezignace označila nechuť spolupracovat s doporučeným náměstkem Františkem Formánkem. Její nástupce a dlouholetý senátor Jehlička při nástupu do funkce oznámil, že v osobě Formánka nespatřuje žádný zásadní problém. Kdyby postupoval jinak, nelze vyloučit, že by se ministrem nestal. Zkrátka nepsaná pravidla musí jednotliví ministři respektovat. Samozřejmě se mohou v zákulisí pokusit přesvědčit koaliční partnery, aby jim vybrali někoho jiného, než koho jim doporučují. Pokud neuspějí, mají pouze dvě možnosti. Buďto přijmout koaličního náměstka, nebo rezignovat na ministerskou funkci. Rozdělování postů ve vedení resortů totiž nebývá tématem, na kterém by se zhroutila pracně tvořená vláda.

Ta má navíc "výhodu" v tom, že navazuje na kabinet, který jí svým způsobem už vyčistil jednotlivá ministerstva. Řeč je o personálním zemětřesení, do kterého se hned po nástupu k moci pustila Topolánkova jednobarevná vláda. Sporný byl nejenom rozsah změn, ale také fakt, že je činil kabinet bez získané důvěry ve sněmovně. Odhlédneme-li od této skutečnosti, nevybočila personální smršť z dosavadních zvyklostí. Noví ministři si i v minulosti vybírali své spolupracovníky a politické strany se snažily upevňovat v jednotlivých resortech svoji moc. Třeba tím, že se obměňovaly i posty ředitelů odborů a často byla důležitější stranická příslušnost, než výsledky práce.

K velkému personálnímu zemětřesení nedocházelo pouze v momentech, kdy jednotlivé kabinety na sebe nějakým způsobem navazovaly. Třeba, když v první polovině devadesátých let opakovaně vládla koalice ODS, lidovců a ODA, nebo když po menšinové vládě ČSSD nastupoval kabinet, ve kterém sociální demokraty doplňovali unionisté a lidovci. I v těchto případech však docházelo k výrazné obměně. Konkrétně v momentech, kdy si jednotlivé strany mezi sebou vyměnily ministerstva. Pravidelná personální zemětřesení po výměně vládní garnitury mohou být názorným příkladem, že státní správa v České republice je zpolitizována více než je zdrávo.

V zavedených demokraciích sedí na ministerstvech profesionální úředníci, kteří se nemusí ohlížet na to, kdo je momentálně u moci. Pokud svoji práci vykonávají kvalitně, nemusí se bát, že po volbách a příchodu nového šéfa přijdou o místo. V resortu se mění pouze ministr se svým sekretariátem a některý z náměstků. Tím veškeré změny končí. Ostatně satirický seriál Jistě pane ministře s nadsázkou ukazuje, k čemu je to dobré. Třeba v novém zákonu o státní službě, pokud bude vůbec někdy přijat, se bude pamatovat na to, že by ministerstva neměla být pašalíkem politických stran a živnou půdou pro nejrůznější lobby, ale kvalitním úřadem zajišťujícím v daném resortu chod státu bez ohledu na momentální rozložení politických sil. Pokud by se to podařilo, nebyl by problém tolerovat šachy kolem jednotlivých náměstků, které by byly součástí nepsaných politických dohod. Při jejich libovolném výsledku by totiž bylo zaručeno, že profesionální výkon státní správy nebude nijak narušen. Momentálně o tom lze při každé výměně moci přinejmenším polemizovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .