Knížák byl vždy proti systému, vzpomíná Strejček. Fischer: Když dostal moc, stával se jiným člověkem

Zemřela jistě výrazná osobnost. Pro každého, kdo se s Milanem Knížákem někdy setkal, byl nepřehlédnutelnou postavou, a to především zdejší kulturní scény. Jak se zapsal do vaší osobní paměti? Kým byl pro vás?

Ivo Strejček: Když jsem začal psát knížku Fenomén Knížák, tak jsem samozřejmě čerpal z nejrůznějších zdrojů, ale nemohlo to být jinak, než že jsem se s ním setkal osobně.

Ivo Strejček|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Čím víc jsem se s ním setkával, tím víc jsem zjišťoval, že ten člověk je vnitřně velmi ustrojený, utříděný, racionální, velmi lidsky zajímavý, hodný, vlídný… Já jsem ho úoznal z téhle stránky a bude se mi po něm velmi stýskat.

Petr Fischer: Já měl také možnost se s ním setkat. Pro mě je to člověk plný rozporů, které někdy byly tvořivé, někdy spíše negativní, jak už to v životě bývá.

Byl to člověk, který se ve veřejném prostoru rozkročil velmi doširoka, ale částečně opustil to umělecké prostředí. Napětí mezi umělcem a úředníkem nebo politikem je do velké míry něco, co mi zůstane v paměti asi nejvíc.

Myslím, že to bude zapsané i v kolektivní paměti České republiky, protože to se málokdy vídá – přechod z kritiky establishmentu do samotného establishmentu. Tato proměna u pana Knížáka hrála docela zásadní roli, a to je také to, k čemu se nejvíce vracely nekrology a různé úvahy o jeho působení v České republice.

Eruptivní osobnost 

Pane Strejčku, co teď zmínil Petr Fischer, to byste podepsal? Asi nelze polemizovat s tím přechodem a vnitřním rozporem od buřiče až po vrcholného státního úředníka. To napětí tam bylo, že?

Strejček: Já s tím úplně souhlasit nemůžu. Milan Knížák byl eruptivní osobnost, vždycky antiestablishmentový, vždycky.

Ale pak se stal součástí establishmentu.

Čtěte také

Měl jsem svůj svět. Myslím, že Milan Knížák mohl být lépe využit, říká o sobě kontroverzní umělec

Strejček: Já myslím, že tohle není úplně pravda a že o Milanu Knížákovi platí, že to byl člověk vnitřních rozporů v tom slova smyslu, že si ho představujeme všichni jako obrovského rebela, který přece nemůže mít nic společného s ředitelováním Národní galerie – vždyť přece Národní galerie je instituce a Milan Knížák, bojovník rebelského typu, přece nemůže být tady.

Ale všichni stárneme a rebelství ubývá například s věkem a poklesem testosteronu.

Strejček: To ne, pozor, to zase Milanu Knížákovi vydrželo do posledních chvil, tohle rebelství a rebelantství. Ale znovu chci říct, já jsem v něm objevil člověka, který k mému překvapení byl člověk vnitřně velmi uspořádaný, velmi racionální, velmi strukturovaný.

Vůbec bych si nedovolil tvrdit, že to byl člověk, který byl nejdřív antiestablishment a najednou byl establishment. Kdybychom řekli Knížákovi, že se stal součástí establishmentu, tak by se na nás hodně zlobil.

Podle ministra kultury Oty Klempíře (Motoristé) výtvarník Milan Knížák výrazně utvářel moderní české umění, českou společnost a ovlivnil několik generací. Ptám se, Petře Fischere, nepřehání tak trochu pan ministr s vlivem Milana Knížáka? Opravdu formoval českou společnost v několika generacích?

Fischer: Českou společnost formoval zcela jistě právě ve zvláštním postoji mezi neestablishmentem a establishmentem, respektive protestu proti establishmentu a jeho výkonu.

Petr Fischer|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Jakmile se dostal k něčemu, čemu se říká moc – v pozici rektora nebo v ředitele Národní galerie – tak se z něj stával trochu jiný člověk. Myslím, že v tomto je to velmi poučné vidět, že i někdo, kdo stál vždycky proti mocenským strukturám, byl i schopen mocenské struktury používat dokonce svým směrem a nějaké využívat. Ale ne je úplně ovládat.

Souhlasím s panem Strejčkem, že Milan Knížák byl v jistém slova smyslu velmi dobře ustrojený člověk. To se také právě ukazuje ve výpovědích lidí, kteří ho znali jako studenti a kteří na něj vzpomínají v dobrém, že je směřoval umělecky. Myslím, že v tom je jeho podpis možná ještě daleko silnější než v celé společnosti a je možná méně problematický než jeho působení ve veřejných orgánech.

Pokud jde o tvůrčí činnost, tak tam na něj všichni vzpomínají ve velmi v dobrém. I jeho autoritativnost najednou byla jiného typu, nebyla opřena o mocenskou instituci, ale byla opřená o jeho ustrojení.

Poslechněte si celou debatu.