Klára Vlasáková: Válka neukazuje, že je emancipace zbytečná, ale naopak jak moc ji potřebujeme
Probíhající válka na Ukrajině s sebou přinesla řadu nových témat – ta nejzásadnější jsou samozřejmě budoucnost Ukrajiny, jejích lidí a další směřování Ruska. Vojenský konflikt ale zároveň probudil k životu ohromující škálu konzervativní rétoriky, jejíž mluvčí mají často pocit, že jim dějiny konečně dávají za pravdu. Řešení některých problémů jsou přitom právě kvůli válce na Ukrajině víc než jasná.
Například debata, jestli pokračovat ve spotřebě fosilních paliv, nebo jestli urychlit přechod na energii z obnovitelných zdrojů. Vždyť jaký argument se zdá v současné situaci pádnější než ten, že je do budoucna třeba se odstřihnout od (nejen) ruských fosilních paliv?
Čtěte také
Mluvit o krizi jako o příležitosti je většinou cynické a v některých případech vyloženě nechutné, ale jestli nás ruská agrese má skutečně popostrčit nějakým směrem, tak tento je víc než zřejmý.
Jenže válka povzbudila mnoho lidí k tomu, aby ji použili jako argument, že tradiční uspořádání světa je tím nejrozumnějším. Když třeba Jana Jochová, předsedkyně Aliance pro rodinu, zvala na přednášku o vlivu manželství, doprovodila zprávu sdělením, že se přednášející „dotkne mimo jiné tématu, jak válka na Ukrajině, navzdory všudypřítomnému úsilí o genderovou rovnost, velmi rychle ukázala, kdo jsou muži, kdo ženy a že jsou mezi nimi rozdíly, které jsou dnes relativizovány“.
Proč jsem si víc nevážila toho, co mám?
Takové sdělení je ve světle toho, že na Ukrajině bojuje velké množství žen (podle magazínu Time je jich jen v ukrajinské armádě asi 15 procent, tedy 30 tisíc), celkem nesmyslné. Pokud bychom ale výrok vzali vážně, je pravda, že se rozdíly mezi muži a ženami už od začátku války skutečně vyjevily: nejvíc ten, že to jsou muži jako Vladimir Putin, kdo zahajují krvavé konflikty. Pokud to tedy Jana Jochová myslela jako důmyslnou kritiku toxické maskulinity v nejvyšších politických patrech, patří jí za to rozhodně dík.
Čtěte také
Jenže rétorika ve stylu „před válkou jsme řešili nesmysly – teď teprve vidíme, na čem skutečně záleží“ je nebezpečná. Nejde o samotný fakt, že něco tak nečekaného a násilného člověku skutečně ukáže, na čem záleží. Takové momenty jsme zažili asi všichni a otázka jako „Proč jsem si víc nevážila toho, co mám?“ nejde potom jen tak vypudit z hlavy. Problém tady ale nastává, že nejde o samotné docenění toho, čeho se nám v životě dostává, ale o zpochybnění dosavadních emancipačních bojů. A to je klíčové. Cesta, kterou v emancipaci urazily menšiny, ženy nebo jiné znevýhodněné skupiny, je nahlížena jako něco zbytečného, nadstavba, kterou jsme si mohli dovolit v mírových dobách, ale teď?
Jenže je to přesně naopak. Právě emancipace těch, kteří nemají dostatečné zastoupení, nás může v budoucnu od podobných konfliktů uchránit. V okamžiku, kdy jsou ve vedení států zastoupeny skutečně pestré skupiny obyvatel, snižuje se riziko, že by tak obludně převládly zájmy jenom jedné, specifické části na úkor ostatních.
Válka a silná destabilizace země, která od nás není příliš vzdálena a jejíž boj se nás dotýká, skutečně znamenají možnost přehodnocovat vlastní dosavadní přesvědčení. Tím produktivním směrem ale není označení dosavadní progrese za zbytečnost nebo nesmysl, který se teď do válečné doby nehodí. Válka mění životy lidí vždycky jenom k horšímu a myslet si, že násilné běsnění znamená přikývnutí tradiční podobě světa, je nesmysl.
Autorka je dramaturgyně a scenáristka