Klára Vlasáková: Řešit bychom měli utrpení skutečných dětí, nejen těch fikčních

Ambiciózní projekt režiséra a scenáristy Václava Marhoula podle stejnojmenné knihy Jerzyho Kosińského byl uveden v hlavní soutěži na prestižním mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.

Čtěte také

Eva Turnová: Nabarvené ptáče s popcornem

Ve zprávách z festivalu se často psalo o tom, jak diváky a divačky četné scény utrpení dětského hrdiny a krutosti lidí, které potkává, rozrušovaly, přičemž někteří dokonce opouštěli projekce. Právě odchody se staly vděčným mediálním motivem. 

V reakcích po české premiéře se objevily také názory, že násilí je naopak tlumené, a není tedy důvod kinosál opouštět. Otázka vlastní „výdrže“ se tu stává klíčovým kódem v hodnocení snímku. 

Zkoumat reakce publika je důležité a pro chápání toho, jak se mění kulturní vzorce, klíčové. Zároveň se ale u některých sledovaných děl stává, že se zaměřením pouze na emoční odezvu výrazně přehluší všechny další roviny. Tyto reakce se mohou stát potvrzováním vlastní citlivosti spíš než dialogem s dílem samým. 

Nekoukatelné scény

Je samozřejmě jasné, že utrpení dětí je něco, nad čím se nám jen velmi těžko uvažuje. Díla, jež se tomuto tématu věnují, jsou často podrobena kritice a polemice, a to je dobře. 

Čtěte také

Marhoul přecenil své schopnosti a nezvládl tak silnou látku, jakou je Nabarvené ptáče, soudí kritik

V této souvislosti zmiňme také do češtiny přeložený román Malý život americké autorky Hanyi Yanagihary, který popisuje dlouholeté zneužívání malého chlapce, z nějž vyroste dospělý muž trpící depresemi a sebepoškozováním. Autorce bylo často vyčítáno, že je strastí v knize příliš a že by měl být hrdinovi dopřán aspoň šťastný konec. Podobně u Nabarveného ptáčete vzniká zjevně otázka, na jaké strádání a v jakém množství se dokážeme dívat.

Na jednu stranu je pochopitelné, že pro některé z nás jsou určité scény nekoukatelné, ale na stranu druhou žijeme ve světě, kde ty skutečné děti skutečně trpí. A reakce veřejnosti často není tak útlocitná jako na hrdiny z filmů a knih.

Třeba uprchlické tábory v Řecku jsou zoufale přeplněné a například organizace Lékaři bez hranic hovoří o tom, jak silné negativní dopady má tato situace právě na děti, které žijí ve strachu, úzkosti a některé přestávají mluvit. Řada z nich má dokonce sebevražedné sklony a poškozují se. Co čeká tyto děti v budoucnu, neumí nikdo moc odhadnout.

Čtěte také

Každý je schopen nenávisti, msty, zášti, jde o to, jak je chytíte pod krkem, přemýšlí Marhoul

V Česku se ukázalo jako problém i nesystémové, symbolické gesto, a sice přijmutí 50 syrských sirotků, které bylo navrženo loni. Premiér Andrej Babiš tehdy sice argumentoval tím, že bychom se měli zaměřit na problémy českých dětí, aleto se zatím neděje.

Opakovaně totiž slýcháme o kojeneckých ústavech, které mají naprosto zásadní negativní dopad na vývoj dětí, ale transformaci tohoto systému plánují ministerstva práce a zdravotnictví až na rok 2023. Podle organizace Lumos je v Česku 25 domovů pro děti do tří let, přičemž jsme jednou z posledních zemí Evropy, která podobnou ústavní péči má.

Reálné utrpení a strádání dětí se odehrává přímo před našima očima. A na rozdíl od těch filmových a knižních pokračují jejich příběhy dál i potom, co útlocitně odvrátíme zrak.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka