Klára Vlasáková: Odmítáním feminismu dávají poslanci a poslankyně najevo, že jim nezáleží na nerovnostech

S feminismem souzní několik oslovených jako třeba předseda Pirátů Ivan Bartoš, jeho stranická kolegyně Klára Kocmanová, ze STANu Tomáš Dubský, Barbora Urbanová a Lucie Potůčková, z ANO Radek Vondráček, Pavel Růžička a Berenika Peštová nebo Marie Jílková z KDU-ČSL.

Čtěte také

Klára Vlasáková: Omezování interrupcí se dotýká všech. Feminismus potřebujeme víc než kdy jindy

Poslední jmenovaná dala taky asi nejobsáhlejší odpověď, proč se za feministku považuje. Zmiňuje, že právě díky feminismu má pasivní i aktivní volební právo nebo možnost vlastnit majetek. „Pokud bychom se tvářily, že se nás to netýká a feministky nejsme, pak je to čisté pokrytectví,“ říká Jílková. Naráží tak na zásadní věc, a sice historické dědictví feminismu.

Je důležité si uvědomit, že poslankyně, které tvrdí, že s feminismem nesouzní, by bez něj ve sněmovně neseděly, poslanci, pro které je feminismus zbytečný, by bez hlasů voliček dopadli v některých případech možná stejně. Nutné je ale dodat také to, že otázka rovnosti mužů a žen – tedy stěžejní otázka feminismu – měla v Československu podstatné místo. Nejedná se tedy o vlnu, která se sem přelila bůhvíodkud, ale o pevnou součást našeho historického dědictví.

Politici o feminismu uvažují

Z feminismu se především v médiích často dělá směr, který se zasazuje hlavně o kulturní požadavky. Ty jsou určitě podstatné, ale rozhodně nejsou ty jediné. Socioekonomické a materiální požadavky jsou totiž pro feminismus často zcela určující, ale věnuje se jim mnohem méně pozornosti.

Čtěte také

Daniel Kroupa: K historii českého feminismu

Třeba debata, kdo komu má držet dveře, vyvolá totiž vždycky bouřlivější diskuzi než ta, proč jsou ženy za stejnou práci méně ohodnoceny nebo proč tolik samoživitelek a seniorek živoří.

Poslanci a poslankyně odpovídající v anketě často tvrdili, že neví, jak feminismus pojmout. To může být vlastně legitimní obava – i když v případě takto vysoce postavených činitelů je zvláštní, že jim taková znalost chybí. Každopádně pokud by si našli ten největší společný jmenovatel, tedy rovnost mužů a žen, bylo by absurdní odpovídat, že se za feministy nepovažují.

Možná by stačilo rozdělit anketní otázku do několika jednoduchých příkladů, které známe ze svých životů všichni: Je fér, aby ženy doplácely na to, že několik let pečují o děti? Je v pořádku, aby násilí na ženách, často domácí, skryté, zůstávalo nepotrestané? Je správné, aby ženy měly nižší platy než muži?

Čtěte také

Radikální představa sociální spravedlnosti a rovnosti, říká o feminismu psycholožka Laura Brown

Těžko si představit, že by někdo z oslovených s něčím takovým souhlasil. A přece odmítnutím feminismu dotyčný říká, že mu na takových problémech nesejde.

Na jednu stranu lze chápat celkem pozitivně, že politici o významu termínu feminismus uvažují (i když někteří zjevně zcela poprvé). Jenže se zdá, že často jde spíš o obavu se k němu přihlásit. Zpochybnit – nebo spíš rozostřit – můžeme totiž jakýkoli termín. Spíš než poctivá snaha o hledání smyslu je to pak rétorické cvičení ve vyhýbavosti.

Klára Vlasáková|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Podobná anketa by ještě před takovými deseti lety dopadla nejspíš mnohem hůř. Do politiky navíc (pomalu) vstupuje také mladší generace, která se za feministy označuje mnohem častěji a samozřejměji. Jenže přes to všechno zůstává po dočtení ankety značná hořkost: komu tedy poslanci a poslankyně slouží, pokud řadu z nich otázka nerovností vůbec nezajímá?

Autorka je dramaturgyně a scenáristka